Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3150/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. F., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře, Bolzanova 1, Praha 1, proti I. potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011 č.j. - 409 ve spojení s I. výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2010 č.j. - 364, ve znění opraveného usnesení ze dne 10. 3. 2011 č.j. -390 a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d (dále jen), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta její žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit částku 32 843,10 Kč, zrušení I. potvrzujícího výroku rovněž uvedeného rozsudku městského soudu, jímž byl prvostupňový rozsudek ve výroku o věci samé změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 759 Kč a co do zbytku žalované částky potvrzen. (V textu podání uvádí, že ústavní stížnost směřuje i proti III. výroku rozsudku městského soudu, kterým byl zamítnut návrh na opravu výroku o nákladech řízení rozsudku téhož soudu ze dne 13. 12. 2005 čj. - 208.) Stěžovatelka dále navrhuje, aby jí byly přiznány náhrady nákladů řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ).

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem sporu byl rozsah plnění z pojistné smlouvy uzavřené s Generali Pojišťovnou, a.s., jejímž předmětem bylo havarijní pojištění včetně pojištění proti krádeži na vůz Škoda Forman 135 LX, který byl pojištěn na pojistnou částku 228 tisíc Kč. Součástí pojistné smlouvy bylo připojištění doplňkové výbavy v celkové výši 112 tisíc Kč. V době od 12. 5. 2000 do 14. 5. 2000 byl vůz vykraden neznámým pachatelem, způsobená škoda byla vyčíslena částkou 116 722 Kč. Pojišťovna byla na základě rozhodnutí Městského soudu Praze ze dne 13. 12. 2005 zavázána stěžovatelce zaplatit částku 77 000 Kč, co do částky 32 843,10 Kč byla žaloba zamítnuta; zamítnuto bylo rovněž dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Následně podané ústavní stížnosti stěžovatelky bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009

sp. zn.

vyhověno a napadená rozhodnutí zrušena, neboť v řízení u obecných soudů nebyly dodrženy standardy týkající se dokazování, vyplývající zy a příslušných ustanovení . Zejména nebylo dostatečně zjištěno, které předměty, jejichž zaplacení se stěžovatelka domáhá, náležely k základní a které k doplňkové výbavě pojištěného vozidla, přičemž obecné soudy se v tomto směru nevypořádaly s námitkami stěžovatelky a jí navrhovanými důkazy, stejně jako s jejími námitkami ohledně pojistné ceny vozidla. Odůvodnění napadených rozhodnutí pak nebyla jednoznačná.

V dalším řízení, které vyústilo v rozhodnutí napadená nynější ústavní stížností, byla předmětem sporu nadále otázka, zda stěžovatelce vznikl nárok na pojistné plnění za odcizené předměty doplňkové výbavy vozu a další odcizené věci, o kterých tvrdila, že jsou součástí základní výbavy vozu, event. jeho součástí, v důsledku čehož jí vzniká nárok na pojistné plnění. Obecné soudy návrhu opět nevyhověly (vyjma částečného přiznání pojistného za odcizenou rezervu), neboť dospěly k závěru, že stěžovatelkou požadované plnění se váže k odcizeným předmětům, které nebyly pojištěny jako součást základní výbavy ani připojištěny v rámci doplňkové výbavy.

Stěžovatelka namítá, že ani v dalším řízení se obecné soudy neřídily pokyny Ústavního soudu, a řízení proto trpí obdobnými vadami, jako před první ústavní stížností. Pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že nebyla spolehlivě zodpovězena otázka pojistné hodnoty předmětného vozidla. Stěžovatelka přitom opakovaně navrhovala vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění obecné ceny (pojistné hodnoty) vozidla, jakož i hodnoty a obsahu standardní a doplňkové výbavy. Obvodní soud však tento důkaz odmítl jako nadbytečný. Nebyla-li zjištěna pojistná hodnota vozidla, nemohla být zjištěna ani výše pojistného plnění, která je na něm závislá. Stěžovatelka namítá, že auto bylo přepojištěno, neboť jeho samotná hodnota byla v době uzavření pojistné smlouvy nižší, pouze cca 90 000 Kč. Je tedy zřejmé, že cena vozidla byla zvýšena díky jeho výbavě, ať již základní či doplňkové. Veškeré výbava vozidla, zdokumentovaná při uzavírání pojistné smlouvy, je tak pojištěna v pojistné částce 228 000 Kč (příp. plus 112.000,- Kč za doplňkovou výbavu).

Dle stěžovatelky soud dostatečně nevyhodnotil jí předložené důkazy ohledně obecné ceny vozidla a ceny věcí (vybavení vozidla), pouze se přiklonil k názoru soudního znalce a k prospektu, který se vztahoval k jinému typu vozidla. K dalším důkazům, které by mohly napomoci zjistit skutečnou hodnotu vozu, se soud bezdůvodně nevyjádřil. Stěžovatelka dále polemizuje se závěry soudů ohledně prokázání nároku na plnění za odcizenou autozahrádku, výši plnění za odcizené kolo a poukazuje na ne příliš přiléhavou argumentaci obvodního soudu v otázce ochrany spotřebitele. Rovněž vyjadřuje přesvědčení, že za situace, kdy jejím zástupcem byl obecný zmocněnec - laik, mu mělo být dáno podrobnější poučení dle a vysvětlen princip koncentrace řízení. Stěžovatelka brojí i proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl zamítnut její návrh na opravu výroku o nákladech předešlého řízení. Dle stěžovatelky totiž došlo k nesprávnému výpočtu nákladů řízení, neboť za situace, kdy měla úspěch v převážné části, jí měla příslušet náhrada nákladů řízení ve výši 100%.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není nadřízený obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy pátéy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo v řízení navazujícím na kasační rozhodnutí Ústavního soudu provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy k přijetí rozhodnutí. Pro posouzení nároku stěžovatelky přitom nebylo rozhodné, jaká byla skutečná obecná cena vozidla v době uzavření pojistné smlouvy, neboť tato částka sama o sobě nezaručuje vyplacení pojistného za všechny odcizené předměty průběžně nacházející se ve vozidle, resp. za odcizenou výbavu vozidla. Pro posouzení nároku stěžovatelky bylo především podstatné, zda odcizené předměty spadají do základní či doplňkové výbavy vozu, na něž se dle ujednání účastníků v pojistné smlouvě a všeobecných pojistných podmínkách vztahuje nárok na pojistné plnění. V tomto směru se obecné soudy námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly, provedly podrobný rozbor uzavřené pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek, řadu listinných důkazů, výslechy svědků a důkaz znaleckým vyjádřením. Provedené důkazy hodnotily z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti, přičemž v jejich hodnocení není logický rozpor.

V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti je třeba zdůraznit, že zjištění, zda sjednané pojištění vozidla se vztahuje i na konkrétní odcizené předměty a výbavu, ať již by spadala do výbavy základní či nadstandartní, přísluší výhradně obecným soudům, stejně jako zjištění, zda stěžovatelka prokázala hodnotu odcizených věcí. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud není dalším odvolacím orgánem, který by opětovně přezkoumával stěžovatelkou uplatněný nárok na pojistné ve vztahu k odcizeným předmětům.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry, s ohledem na shora uvedené, ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Jako opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani další námitku stěžovatelky, týkající se tvrzeného nesprávného výpočtu nákladů řízení. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí zcela srozumitelně objasnil, že nákladové výroky, jejichž změny se stěžovatelka domáhala postupem dle , nebylo možné za situace, kdy neobsahovaly žádné nesprávnosti ve smyslu tohoto ustanovení, takto opravit.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že je především na každém účastníkovi smlouvy, aby pozorně dbal při jejím uzavírání na ochranu svých zájmů, vyplývajících z předmětu a účelu smlouvy. Případný nepříznivý důsledek nelze následně přičítat k tíži soudu a spatřovat v něm porušení ústavně zaručených práv. V občanském soudním řízení se pak promítá zásada "nechť si každý střeží svá práva", vyžadující od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, což platí i pro úvahu účastníka soudního řízení, zda se nechá zastupovat profesionálním zástupcem, či nikoliv.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, nebyly dány podmínky pro přiznání nákladů řízení dle cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2012

Stanislav Balík

předseda senátu