Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1025/11

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. E., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. , a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. (dále jen "rozsudek městského soudu"), a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl ve vztahu ke stěžovateli rozsudek vrchního soudu v celém rozsahu zrušen a nově bylo podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem krádeže podle , odst. 2, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) , dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle a přečinem poškození cizí věci podle , 3 písm. d) . Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Stěžovatel rekapituluje, že ve svém dovolání uvedl, že soud odvolací pochybil, pokud shledal nedůvodným jeho návrh na doplnění dokazování biomechanickou expertízou k posouzení toho, zda skutečně byl na místě, kde mělo dojít ke spáchání trestné činnosti. Argumentoval, že vyhodnocení pachových a jiných stop nezakládá jednoznačně důkaz o tom, že se na místě vyskytoval on, pouze lze v případě věcí konstatovat, že tuto měl a později se tato ocitla na místě činu. Mohlo dojít k přenosu věci s jeho stopou. Za účelem prokázání popřípadě vyvrácení totožnosti pachatelů skutků tak bylo třeba vyžádat znalecký posudek z oboru kriminalistiky, v němž by se znalec vyjádřil, zda z videozáznamu pachatelů zachycených kamerou je možná identifikace pachatelů a to ve srovnání s případnými pohyby osob uvedených jako pachatelé. Nejvyšší soud však z těchto jeho tvrzení nedovodil závěry, které předpokládal, čímž došlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen "").

Právo na spravedlivý proces a též právo na rovnost stran podle y mělo být dle stěžovatele zároveň porušeno tím, že spis, který byl předložen soudu, neobsahoval některé materiály, který byly shromažďovány v přípravném řízení, čímž došlo selektivně k výběru pouze důkazů svědčících v jeho neprospěch. Jedná se o doklady ze dne 18. 7. 2008, 8. 12. 2008, 10. 12. 2008 a 14. 1. 2009, které k ústavní stížnosti přikládá.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Vrchní soud sdělil, že vše již uvedl ve svém rozhodnutí.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Nejvyšší soud toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ostatní poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužili.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze. Rozsudek městského soudu byl již dříve ve vztahu ke stěžovateli zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovanéhou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

S ohledem na uvedené Ústavní soud k právnímu názoru dovolacího soudu, že stěžovatelem uplatněné námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemá výhrad.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že do trestního spisu nebyly zařazeny některé dokumenty, Ústavní soud se jí nepovažoval za nutné blíže zabývat, neboť stěžovatel vůbec neuvádí, v čem by měl být obsah těchto dokumentů pro řízení podstatný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle a podle jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2012

Vojen Güttler

předseda senátu