Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 384/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Kavčích horách 1103/4, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -172 ze dne14. listopadu 2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -143 ze dne 9. prosince 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " ") a práva na ochranu majetku zaručeného v y domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. -101 ze dne 2. dubna 2009 k žalobě L. B. (dále jen "žalobce") určil, že výpověď ze dne 20. října 2006 daná stěžovatelkou žalobci z nájmu bytu v rodinném domě na adrese P. je neplatná a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -143 ze dne 9. prosince 2009 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. -172 ze dne14. listopadu 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti závěru odvolacího soudu spočívajícího v konstatování, že rozpor výpovědi s dobrými mravy je zejména v okolnosti, že F. H. (coby osoba užívající byt s žalobcem) je se žalobcem v rodinném poměru. Z ust. však podle stěžovatelky vyplývá povinnost písemně oznámit veškeré změny osob bez ohledu na jejich rodinný či jiný vztah k nájemci. Význam tohoto ustanovení zdůrazněného právem výpovědi pronajímatele v případě jeho nesplnění spočívá podle stěžovatelky ve skutečnosti, že je pronajímatel zcela odkázán na informace sdělené mu nájemcem, neboť pro pronajímatele jsou osobní údaje o osobách užívajících jeho nemovitost obtížně zjistitelné, stejně tak jejich vztah k nájemci.

Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že v řízení před obecnými soudy nebyly prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly shledání výpovědi z nájmu bytu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Podle stěžovatelky nelze za takovou skutečnost považovat příbuzenský vztah nájemce a osoby užívající byt s nájemcem, ani zdravotní stav této osoby. Zdravotní stav F. H. by byl relevantní pouze v případě, pokud by byl v příčinné souvislosti s důvodem, pro který vedlejší účastník nemohl svoji zákonnou povinnost splnit.

Pokud soudy obou stupňů měly v úmyslu pro posuzování výpovědi a jejího souladu s dobrými mravy hodnotit plnění dalších povinností žalobce plynoucích mu z nájmu bytu, měly účastníkům řízení poskytnout poučení podle ust. , aby se k uvedenému mohli vyjádřit a navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení. To však neučinily a porušily tak podle stěžovatelky princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda výpověď z nájmu bytu, kterou dala stěžovatelka žalobci, je výkonem práva rozporným s dobrými mravy nebo není.

Ústavní soud připomíná (a stěžovatelka si je této skutečnosti vědoma), že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž pro své závěry zjistily též dostatečně skutkový stav. Ústavní soud, nemaje potřebu k těmto důvodům cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelčiny námitky důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohly.

K námitce stěžovatelky stran nepoučení účastníků soudy podle ust. Ústavní soud konstatuje, že i kdyby soud prvního stupně podle tohoto ustanovení účastníky řízení nepoučil, je zřejmé, že stěžovatelka tuto námitku a veškerá případná tvrzení a důkazy týkající se (ne)plnění dalších povinností žalobce plynoucích mu z nájmu bytu mohla uplatnit v odvolacím řízení poté, co soud prvního stupně pro rozpor s dobrými mravy určil, že tato výpověď je neplatná.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. února 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu