Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2639/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky INV Plan a.s., se sídlem A. Randýskové 3234, Zlín, IČ: 27688402, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Mostní 5552, Zlín, proti výroku II. usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. -21 ze dne 15. 3. 2010 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -37 ze dne 30. 5. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen , "), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z , a d (dále jen " ").

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se společnost E.ON Energie, a. s., z pozice žalobkyně domáhala na stěžovatelce - žalované zaplacení částky 71.828,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o odběru a dodávce elektřiny ze dne 18. 5. 2007, konkrétně žalovaná částka představovala nedoplatek za dodanou elektřinu v období od 21. 10. 2008 do 13. 1. 2009. V průběhu řízení vzala žalobkyně svoji žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že stěžovatelka po podání žaloby dlužnou částku uhradila. Okresní soud ve Zlíně proto napadeným usnesením č. j. -21 ze dne 15. 3. 2010 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20.120,- Kč (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že ke zpětvzetí důvodně podaného návrhu došlo pro chování stěžovatelky, která vymáhanou pohledávku zaplatila až po zahájení řízení [ věta druhá , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Ve výroku III. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. -37 ze dne 30. 5. 2011 ve výroku II. rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I.), pročež žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrvala na svém stanovisku předneseném v odvolacím řízení, podle něhož podání žaloby nebylo důvodné, resp. bylo předčasné. Žalobkyně neplnila své povinnosti věřitele a dodání elektřiny za předmětné období řádně nevyúčtovala. Stěžovatelka se dle svých slov o konkrétní výši nedoplatku dověděla až doručením platebního rozkazu nalézacího soudu, z tohoto důvodu nemohla být se splacením předmětného dluhu v prodlení. Obecné soudy zasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, práva na rovnost účastníků před soudem a práva domoci se svých práv u soudu tím, že uvedené skutečnosti při rozhodování o nákladech řízení nezohlednily, nevyzvaly účastníky řízení k předložení potřebných důkazů a naopak stěžovatelku zatížily povinností k úhradě nákladů za situace, kdy podání žaloby zavinila sama žalobkyně. Obecné soudy měly podle stěžovatelky postupovat podle ustanovení , případně , nikoliv podle ustanovení , kteréžto obecné soudy interpretovaly přepjatě formálním způsobem.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v předloženém stížnostním návrhu nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů o její povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a (v podstatě) namítá, že obecné soudy rozhodly o aplikaci věty druhé , aniž se zabývaly důvodností podané žaloby. V projednávané věci se tedy jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999, N 98/15 SbNU 17). Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v dané věci neshledal.

Z ustanovení , které obecné soudy v konkrétním případě aplikovaly, se podává, že "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)". Obdobně jako jiná ustanovení týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je toto ustanovení vykládáno teorií a praxí ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená), což znamená, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu citovaného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva). Je proto nerozhodné, zda stěžovatelka byla či nebyla pasivně legitimována, jinak řečeno, zda byla nositelem subjektivní hmotněprávní povinnosti. Podstatné je pouze to, zda požadavek žalobkyně byl uspokojen, bez ohledu na to, zda k tomu měla stěžovatelka povinnost. Soud v tomto stadiu řízení a v dané procesní situaci ani nemohl zkoumat, zda požadavky žalobkyně byly v souladu se zákonem a smluvními ujednáními či zda šly nad jejich rámec, když řízení ve věci samé již nemohlo být provedeno, neboť důvod řízení po zaplacení žalované částky odpadl. Z tohoto hlediska neobstojí stěžovatelčina argumentace založená na předčasnosti žaloby a povinnosti soudu provádět k této otázce dokazování.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy postupovaly v rámci stanoveném příslušnými procesními předpisy, aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces či obdobných práv. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů.

Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení ( ).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu