Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 149/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem Nový Bydžov, Masarykovo nám. 1144, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 1995, čj. - 265, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, čj. - 307, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, čj. - 334, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2004, čj. - 26, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, čj. - 40, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2006, čj. - 66, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2008, čj. - 143, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, čj. - 203, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2011, čj. - 242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byl porušen y ČR a , a d. V ústavní stížnosti uvedl, že v řízení šlo o otázku, podle jakých právních ustanovení měla být uzavřena smlouva o dodávce vody, zda stačila forma ústní či byla potřeba forma písemná. Tvrdil, že byla, někdy v lednu 1990, uzavřena pouze ústní smlouva na odběr vody, a to za situace že již od srpna 1989, za souhlasu Vodohospodářské a obchodní společnosti, a. s., vodu odebíral. Podle stěžovatele tak byla uzavřena řádná smlouva na odběr vody a činností Vodohospodářské a obchodní společnosti, a. s., která mu dodávku vody zastavila, mu vznikla majetková škoda. Obecné soudy tak jeho právu upřely ochranu na úkor ochrany práva jiného. Z jejich postupu je stěžovatel rozladěn a pociťuje nespravedlnost.

Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy, jehož pokračováním bylo i řízení obnovené, bylo prokázání uzavření ústní smlouvy na dodávku vody.

Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti ( y). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.

Po seznámení s obsahem stěžovatelových námitek a jejich konfrontací s textem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím předkládá totožné argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Jejich opakováním a pokračováním v nekončící polemice (ve věci byla povolena též obnova řízení) o otázce, zda byla mezi stěžovatelem a žalovanou Vodohospodářskou a obchodní společností, a. s., uzavřena ústní či písemná smlouva o dodávce vody či nikoli, se tak obrací na Ústavní soud jako na další instanci v systému obecného soudnictví. V ústavní stížnosti přitom neuvedl nic, co by podstatu věci posouvalo do ústavněprávní roviny. Jeho argumenty jsou tak jen projevem nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů o tom, že v řízení se mu nepodařilo prokázat, že by mezi účastníky byla uzavřena písemná či ústní smlouva o dodávce vody do jeho keramické dílny. Pokud tedy žalovaná odpojila přípojku vody k jeho dílně, neporušila tím žádnou povinnost uloženou jí zákonem či smlouvou. Proto tedy neodpovídá za škodu, stěžovateli eventuálně vzniklou, v souvislosti s odpojením přípojky. Závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu y, o čemž svědčí i skutečnosti, že věc prošla celkem 2x řízením před obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele. Proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu