Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2449/11

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HRB s.r.o., IČ 24822621, se sídlem náměstí 14. října 1307/2, 150 00 Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. , za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2011, stěžovatelka napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Policie České republiky (dále jen "policie") ze dne 18. 5. 2011, č. j. OKFK-125-2/TČ-2011-200203 (dále jen "usnesení policie"), jímž byly podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zajištěny finanční prostředky na jejím bankovním účtu.

Stěžovatelka uvádí, že banka oznámila údajně podezřelou transakci policejnímu orgánu dne 17. 5. 2011, načež policie zajistila finanční prostředky svým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2011, a to bez souhlasu státního zástupce. Bez takovéhoto předchozího souhlasu však § 79a trestního řádu dovoluje postupovat jen tehdy, pokud se jedná o naléhavý případ, který nesnese odkladu. Tuto naléhavost přitom policie ve svém rozhodnutí neodůvodnila, a ani nemohla, neboť o takovou situaci nešlo. Jestliže policie vydala své usnesení až den následující po dni, kdy od banky obdržela příslušnou informaci, je zřejmé, že jí nic nebránilo, aby si souhlas se zajištěním finančních prostředků od státního zástupce vyžádala. V těchto souvislostech stěžovatelka dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

a

.

Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo, aby byla státní moc uplatňována jen na základě zákona, v jeho mezích a způsoby, které zákon stanoví ( y [dále jen "Ústava"] a d [dále jen "Listina"]), právo na spravedlivý proces ( y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen "Úmluva"]) a právo na ochranu vlastnického práva ( y) ve spojení s právem na pokojné užívání majetku ( Dodatkového protokolu k Úmluvě). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle o Ústavním soudu (dále jen " ") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci

sp. zn.

(in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ústavní soud proto, jakž již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. V případě stěžovatelky tudíž nelze mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - § 62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot (§ 79a a následující trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Na naplnění těchto požadavků se tedy Ústavní soud při svém přezkumu zaměřil, přičemž důvody ke zrušení napadeného usnesení neshledal.

§ 79a odst. 1 trestního řádu zní: "Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu a případně též peněžních prostředků dodatečně došlých na účet, vztahuje-li se důvod zajištění i na ně, včetně jejich příslušenství. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší."

Stěžovatelka nerozporuje existenci věcných důvodů pro zajištění daných finančních prostředků, namítá pouze, že policie musela mít dostatek času k obstarání předchozího souhlasu státního zástupce. Ústavní soud však má za to, že z pouhé skutečnosti, že policie vydala své usnesení "až" v den následující po dni, ve kterém obdržela informaci svědčící o nezbytnosti předmětného zajištění, nelze toto dovodit. Pokud pak jde o rozhodnutí Ústavního soudu, na která stěžovatelka odkazuje, tato se týkala domovních prohlídek či prohlídek jiných prostor, tedy jiných institutů trestního řádu než je zajištění dle jeho § 79a, a jejich závěry tedy stěžovatelčinu situaci nepokrývají. Nadto i kdyby hypoteticky Ústavní soud posuzoval odůvodnění naléhavosti případu ve smyslu § 79a stejnou optikou, jako odůvodnění neodkladnosti popřípadě neopakovatelnosti domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor, Ústavní soud není přesvědčen, že by závěry vyslovené v judikatuře týkající se těchto prohlídek podpořily argumentaci stěžovatelky. V této judikatuře totiž Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení by měl "přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění" (např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

in http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2012

Vojen Güttler

předseda senátu