Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 71/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 10. 2011, čj. - 288, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o zvýšení výživného a úpravu styku s nezletilým. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena její základní práva a také základní práva jejího nezletilého syna, zakotvená v , a d a v , a a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů při určení výše výživného pro jejího nezletilého syna. Podle stěžovatelky se obecné soudy obou stupňů při rozhodování o výši výživného nevypořádaly se skutečnými příjmy otce. Své tvrzení v ústavní stížnosti dokládá udáním jeho dalších příjmů, získaných především z vlastnictví koní, které otec nezletilého údajně oficiálně nevykazuje. Odvolací soud se, podle stěžovatelky, nevypořádal s jejími návrhy na doplnění dokazování. Obecné soudy obou stupňů tak rezignovaly na zásadu oficiality v řízení, kde je na prvním místě zájem nezletilého dítěte. V rozhodování obecných soudů stěžovatelka spatřuje též porušení zásady rovnosti účastníků řízení v tom smyslu, že zatímco její příjmovou stránku obecné soudy důkladně prošetřily, příjmovou stránku otce bagatelizovaly.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.

V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, který by snad měl napravovat stěžovatelkou tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro její nezletilé dítě. Účelem řízení o ústavní stížnosti není totiž nahrazovat chybějící možnost přezkumu rodinně-právních věcí v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem ČR.

Stěžovatelka svá tvrzení o dalších příjmech otce nezletilého uplatnila již v odvolacím řízení a odvolací soud se jimi relevantně zabýval. Důsledně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a . Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k tvrzenému zásahu do základních práv. Otázka, zda otec vlastní více koní, než kolik má řádně zaregistrováno, jakož i další udání stěžovatelky o jeho možných příjmech, postrádají jakoukoli ústavněprávní relevanci a Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by přehodnocoval závěry odvolacího soudu, který se těmito skutečnostmi zabýval. Není tedy účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi odvolací soud již zabýval.

Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu