Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 669/11

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem se sídlem Nerudova 37, Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2009 č.j. -18, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2010 č.j. -123, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 5. 2010 č.j. -104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 3. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná a d (dále jen „ “) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž měly být porušeny y a y ČR.

Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením dle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele, směřující proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Náchodě, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, když „přechovával po přesně nezjištěné období do 6. 10. 2009 samonabíjecí pistoli a pětiranový revolver (v rozsudku blíže specifikované), ačkoliv se jedná o zbraně kategorie B podle , o zbraních a střelivu, které podle tohoto zákona podléhají registraci, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle cit. zákona.“ Za uvedený trestný čin mu byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle a tr. zák. soud podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle , , současně soud rozhodl o zabrání věcí (uvedených zbraní).

Dovolání stěžovatele, v němž zejména namítal nesprávné právní posouzení skutku, když z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu po stránce subjektivní v podobě úmyslu skutku a že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání není nižší než nepatrný, neboť obě zbraně byly podle závěrů znaleckého posudku ve stavu hraničícím s nepoužitelností, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale především i obsahem odvolání a námitek předestřených stěžovatelem v průběhu trestního řízení. Stěžovatel tak opětovně polemizuje zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů i se způsobem, jakým právně kvalifikovaly předmětný skutek jako trestný činy, ačkoliv znaky trestného činu nenaplňoval (nedostatečně posouzená otázka úmyslného zavinění, stupeň společenské nebezpečnosti). Proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí v řízeních obecné soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti jednak stran nedostatečného způsobu hodnocení důkazů („cestou příliš volné úvahy“), jednak stran kvalifikace samotného jednání stěžovatele, se okresní i krajský soud podrobně vypořádaly. Své závěry o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. ze strany stěžovatele, především v kontextu s provedenými důkazy v nalézacím řízení (rozpory ve výpovědích svědků a stěžovatele, domovní prohlídka, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky), řádně a detailně zdůvodnily. Tyto konkrétní závěry a i celkový způsob posouzení věci soudy nižších instancí následně akceptoval i Nejvyšší soud, který se rovněž dle názoru Ústavního soudu řádně a podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání a následně zopakoval i v nyní posuzované ústavní stížnosti. Ústavní soud proto polemiku stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů i při právní kvalifikaci předmětných skutků, neshledal opodstatněnou a neztotožnil se tak s ryze účelovou argumentací stěžovatele, v níž svá tvrzení odůvodňující jiné právní posouzení stíhaného skutku založil na zcela odlišných (v jeho prospěch svědčících) skutečnostech, než jaké se staly podkladem odsuzujících, ústavní stížností napadených rozhodnutí, což ovšem odmítly již obecné soudy. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.

Napadená rozhodnutí tak neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2012

Vojen Güttler

předseda senátu