Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1062/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti REMM - software, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, 28. října 1397/121a, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Milíčova 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011 č. j. -65 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2009 č. j. -25 ve spojení s rozhodnutími Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 18. 2. 2009 č. j. 10533/08-1202-802360 a Finančního úřadu Ostrava I ze dne 6. 8. 2008 č. j. 168147/08/388913/6453, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a soudní přezkum, zaručených d (dále jen " "), a práva vlastnit majetek podle a odst. 5 y zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů ve spojení s rozhodnutími finančních orgánů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 18. 2. 2009 č. j. 10533/08-1202-802360, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně Finančního úřadu Ostrava I ze dne 6. 8. 2008 č. j. 168147/08/388913/6453. V tomto dodatečném platebním výměru v nulové výši správce daně nezohlednil stěžovatelkou podané dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období roku 2006, v němž stěžovatelka kompenzovala účetní nesprávnost, k níž došlo v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2001 nesprávným zaúčtováním do výnosů navíc částky 1.619.552,- Kč. Stěžovatelka tak v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2006 o uvedenou částku snížila základ daně. Podanou správní žalobu však Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 8. 2009 č. j. -25 zamítl a taktéž stěžovatelkou podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011 č. j. -65 zamítnuta.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že její zaúčtování předmětné částky 1.619.552,- Kč v období roku 2006 nemá dostatečnou věcnou a časovou souvislost se zdaňovacím obdobím roku 2006, a že proto její odečet od základu daně v tomto období není možný. Na základě v ústavní stížnosti provedeného výkladu ustanovení , o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyslovuje stěžovatelka přesvědčení, že podle jejího názoru žádná taková podmínka věcné a časové souvislosti s obdobím roku 2006 z daného ustanovení nevyplývá, a to ani v případě prekluze práva podat dodatečné daňové přiznání za rok 2001 z důvodu § a 47 odst. 1 , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelce tak bylo napadenými rozhodnutími správních soudů upřeno legitimní právo zohlednit ve své daňové povinnosti za období roku 2006 částku již zdaněnou dříve bezdůvodně za období roku 2001. Je tedy v důsledku toho nucena zaplatit daň, k jejímuž zaplacení není ze zákona povinna. Jestliže tedy stěžovatelka v minulosti zaplatila daň z částky, která zdaněna být neměla, je legitimní pohlížet na předmětnou částku jako na "částku zdaněnou" dle zákona o daních z příjmu a jestliže to zákon výslovně nezakazuje, není legitimního důvodu, aby takto nedůvodně odvedená daň nemohla být korigována postupem předvídaným v zákona o daních z příjmu. Porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní přezkum pak stěžovatelka spatřuje v tom, že daňové orgány v řízení nerespektovaly znění zákona o daních z příjmu ve znění novely č. , neboť nezahájily ve lhůtě 30 dnů vytýkací řízení ohledně dodatečného daňového přiznání stěžovatelky, kdy vzhledem k absenci přechodných ustanovení novely č. bylo na místě uplatnit zásadu nepravé retroaktivity procesních norem a aplikovat novou úpravu na dříve započatá řízení vzhledem k účelu sledovanému danou novelizací. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů i navazující rozhodnutí finančních orgánů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. .

5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v žalobě proti rozhodnutí finančních orgánů a v podané kasační stížnosti. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, jimiž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly a s nimiž se vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Je to přitom právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , , ve znění pozdějších předpisů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95).

7. Jádro ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s výkladem ustanovení § 23 odst. 4 písm. d) zákona o daních z příjmu, z něhož vycházely ve svých rozhodnutích správní soudy, neboť z tohoto ustanovení podle názoru stěžovatelky nevyplývá vyloučení možnosti promítnout v dodatečném daňovém přiznání za rok 2006 opravu účetní nesprávnosti vzniklé ve zdaňovacím období roku 2001. Stěžovatelka nesouhlasí ani s jejich výkladem ustanovení § 41 odst. 4 ve spojení s § 47 odst. 1 daňového řádu, podle něhož se po uplynutí lhůty v něm uvedené nebylo lze domáhat dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2001. K těmto stěžovatelčiným námitkám k výkladu předmětných zákonných ustanovení Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů shledává, že se interpretací předmětných ustanovení oba obecné soudy, zejména pak Nejvyšší správní soud, obsáhle ve všech svých rozhodnutích zabývaly, přičemž Ústavní soud nepovažuje za nezbytné jimi uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto ohledu na odůvodnění jejich rozhodnutí (č. l. 28-29 a 68-70). Ústavní soud zde nemá důvodu, pro nějž by podaný výklad uvedených ustanovení zákona o daních z příjmu a daňového řádu a jejich důsledků pro posuzovanou věc bylo možno označit za výraz libovůle; má naopak racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ve stěžovatelčině věci uplatněné právní názory nejsou ostatně zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva, a není zde ani situace evidentního odklonu od výkladových standardů soudní praxe. Odlišný náhled stěžovatelky na interpretaci těchto zákonných ustanovení ještě sám o sobě nevypovídá o porušení jejích základních práv.

8. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že daňové orgány v řízení nerespektovaly znění zákona o daních z příjmu ve znění novely č. , neboť nezahájily ve lhůtě 30 dnů vytýkací řízení, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní přezkum, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka tuto námitku neuplatnila v řízení před dovolacím soudem, který se tedy s touto námitkou nemohl vypořádat. Z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud nemůže touto její námitkou zabývat.

9. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu