Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 119/12

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. R. L., zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem Solniční 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. listopadu 2011 č. j. -305, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2012, napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2011 č. j. -305, kterým dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek dovolacího soudu je v rozporu s článkem 36 odst. 1 d (dále jen " ") a s článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka jak v řízení u dovolacího soudu, které předcházelo napadenému rozsudku, tak v rozsudku samém, neboť přípustnost dovolání v projednávané věci byla spjata se zjištěním existence otázky zásadního právního významu, která má judikaturní přesah. Dovolatel však, podle názoru stěžovatelky, ve svém dovolání "žádné právní otázky neformuloval", tím neotevřel dovolacímu soudu možnost přezkoumat napadený rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud tak měl mimořádný opravný prostředek odmítnout, nikoli se jím meritorně zabývat. Pokud tak Nejvyšší soud neučinil, překročil, podle názoru stěžovatelky, "meze svých pravomocí". Postup dovolacího soudu považuje stěžovatelka za nepředvídatelný; dovolací soud prý současně "zaměnil posuzování otázek právních se skutkovými", které v daném případě přezkumu dovolacího soudu nepodléhají. Nejvyšší soud tímto rozsudkem porušil i svoji vlastní judikaturu, neboť v případě tzv. nenárokového dovolání v dovolacím řízení nemůže měnit skutkový základ sporu. Tento zcela nestandardní postup dovolacího soudu ve svém důsledku závažným způsobem porušil právní jistotu a důvěru v právo.

Poukaz dovolacího soudu na nutné dodržení výkladových pravidel ustanovení , , ve znění účinném k 28. 4. 2000, je jen účelové, neboť citované ustanovení již nebylo převzato do znění nyní platného , a nemůže mít tedy žádný judikatorní přesah. Stěžovatelka poukazuje na délku řízení, v němž se domáhala určení, že jí daná výpověď z pracovního poměru je neplatná a na legitimní očekávání spojené s dosavadním pro ni příznivým procesním výsledkem řízení.

Závěrem stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud její ústavní stížnost projednal mimo stanovené pořadí.

II.

Rozsudkem ze dne 14. 11. 2011 č. j. -305 Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2009 č. j. -285 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 12. 2007 č. j. -260 a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení dospěl k závěru o přípustnosti dovolání, neboť výklad obsahu rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako předpokladu, za jehož splnění mohl dát zaměstnavatel zaměstnanci platnou výpověď podle ustanovení , nebyl v rozhodování dovolacího soudu ve "všech souvislostech vyřešen", a proto představuje rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.

Oběma soudům nižších stupňů dovolací soud vytkl, že úsudek o obsahu rozhodnutí o organizační změně zatím nelze z hlediska výkladových pravidel považovat za odpovídající zákonu a závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatelky je proto předčasný.

III.

Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat splnění podmínek a předpokladů stanovených v zákoně č. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Po zvážení obsahu předmětné ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle písm. d) y ČR představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, které jednotlivým subjektům slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má dimenzi jak formální, tak i materiální. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, které právní řád subjektům poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Z dimenze materiální pak plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům konkrétního subjektu teprve tehdy, pokud tato práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což jinak řečeno znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv nastupujícím tehdy, pokud porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasaci pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Výše uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (např. nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

) tak, že ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí není přípustná.

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu, kterým byly zrušeny oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc jim byla, i se závazným právním názorem dovolacího soudu, vrácena k dalšímu řízení. Soudní řízení vedené ve věci žaloby stěžovatelky tak dále pokračuje, a i když ústavní stížností napadený rozsudek dovolacího soudu je z hlediska formálního pravomocný, není jím ještě pravomocně skončeno řízení vedené mezi ní a žalovanou společností. Teprve v případě, kdy by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat ochrany cestou ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení , jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj