Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 131/12

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti EBM, s. r. o. se sídlem Haškova 17, 638 00 Brno, IČ: 60 700 653, zastoupené JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou se sídlem tř. kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2011 č. j. -158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR pro údajné porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 d.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že rozsudek dovolacího soudu je překvapivý, neboť v něm dovolací soud rozhodl "nad rámec dovolání", neboť např. řešil otázku bankovní záruky. Podle názoru stěžovatelky dovolatel nevymezil ve svém mimořádném opravném prostředku žádné právní otázky, které by mohly být dovolacím soudem ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu zvažovány ve smyslu ustanovení

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2009 č. j. -123 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku zavázal vrchní soud k doplnění dokazování zejména v otázce splnění podmínky pro vznik práva na zaplacení tzv. pozastávky a uložil mu povinnost "zabývat se i dalšími námitkami žalobce, popř. žalovaného".

Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat splnění podmínek a předpokladů stanovených v zákoně č. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Po zvážení obsahu předmětné ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle písm. d) y ČR představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, které jednotlivým subjektům slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má dimenzi jak formální, tak i materiální. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, které právní řád subjektům poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Z dimenze materiální pak plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům konkrétního subjektu teprve tehdy, pokud tato práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což jinak řečeno znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv nastupujícím tehdy, pokud porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasaci pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Výše uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (např. nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

) tak, že ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí není přípustná.

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek vrchního soudu a věc mu byla, i se závazným právním názorem dovolacího soudu, vrácena k dalšímu řízení. Soudní řízení vedené ve věci žaloby žalobkyně EFC elektrocentrum fabrik, s. r. o. v likvidaci, proti stěžovatelce jako žalované, tak dále pokračuje, a i když ústavní stížností napadený rozsudek dovolacího soudu je z hlediska formálního pravomocný, není jím ještě pravomocně skončeno řízení vedené mezi ní a žalobkyní. Teprve v případě, kdyby - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat ochrany cestou ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení , jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj