Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3487/11

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. K. A. S., Ph.D. a 2. P. S., obou zastoupených Mgr. Petrou Kožnerovou, advokátkou v Praze 2, Španělská 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2011 č. j. -251 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011 č. j. -276, spolu s návrhem na přednostní projednání věci mimo stanovené pořadí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byl porušen y ČR, d, , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a , 2 a Úmluvy o právech dítěte.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl návrh stěžovatelů na přistoupení stěžovatele (manžela stěžovatelky) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky. Toto usnesení bylo vydáno v řízení zahájeném k návrhu stěžovatelky na změnu výchovy její nezletilé dcery D. A. V., která byla rozsudkem téhož soudu svěřena do společné výchovy rodičů. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy. Uvádějí, že na základě ustanovení § 33 zákona o rodině vznikají manželovi matky speciální povinnosti, kterým neodpovídá jeho procesní postavení. Nepoměr procesních práv a povinností manžela matky nezletilé stěžovatelé přirovnávají k "právnímu otroctví", kdy protikladem povinností jak procesních, tak hmotněprávních, není jediné hmotněprávní či procesněprávní oprávnění. Podle stěžovatelů je odůvodnění odvolacího soudu o tom, že manželovi matky nezletilé nemůže svědčit postavení ani hlavního ani vedlejšího účastníka řízení, výsledkem přebujelého právního formalismu, který není schopen reflektovat živoucí skutečnost každodenní praxe. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jejich stížnost projednal přednostně mimo pořadí s tvrzením, že jde o naléhavou věc ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatelů s právními závěry obecných soudů všech příslušných stupňů soudní soustavy České republiky. Svým přístupem tak staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle y nepřísluší. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.

Je třeba zdůraznit, že stejnou argumentaci jako v ústavní stížnosti uvedli stěžovatelé již před soudem odvolacím. Ústavní stížnost je tak výrazem neochoty stěžovatelů respektovat rozhodnutí obecných soudů, které se všemi jejich argumenty podrobně zabývaly. Na právních závěrech obecných soudů o tom, že vedlejší účastenství je možné jen v nalézacím řízení sporném, tj. v řízení, v němž jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný, kteří proti sobě stojí v kontradiktorním postavení, neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Odvolací soud srozumitelně vyložil, že tato skutečnost jednoznačně vyplývá z ustanovení , podle kterého se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného účastnit řízení ten, kdo má na jeho výsledku právní zájem. Vzhledem k tomu, že v dané věci se jedná o řízení

nesporné - řízení ve věci péče o nezletilou, v němž vedlejší účastenství třetí osoby nepřichází v úvahu, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud nevyhověl návrhům na přistoupení manžela matky nezletilé do řízení jako vedlejšího účastníka. Odvolací soud též konstatoval, že manželovi matky nesvědčí žádný právní zájem na výsledku řízení, jeho zájem je toliko zájmem morálním.

Skutečnosti, které stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, nesvědčí o porušení základních práv a svobod, ale spíše o tom, že stěžovatelé zaměnili zájem dítěte za svůj zájem, kterým je prosazení jejich způsobu úpravy výchovy nezletilé. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelé dovolávají, shledán nebyl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud jejich ústavní stížnost odmítl podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelů nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu