Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 45/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, B. Smetany 167/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -119 ze dne 25. října 2011 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -88 ze dne 17. září 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného d (dále jen " ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem pro uznání č. j. -25 ze dne 13. července 2009 uložil stěžovateli zaplatit žalobci E. M. (dále jen "žalobce") částku 280.364,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně od 1. května 2008 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 63.353,90 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. -88 ze dne 17. září rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 26.106,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. -119 ze dne 25. října 2011 odmítl a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy mu bylo jejich postupem znemožněno, aby se svým případem předstoupil před soud k meritornímu projednání, čímž obecné soudy vybočily z mezí stanovených y.

Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že v jeho věci došlo k fikci uznání nároku, když stěžovatel nedodržel lhůtu stanovenou usnesením Krajského soudu v Plzni podle ust. pro vyjádření k žalobě. Stěžovatel k odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni doložil zprávu svého ošetřujícího lékaře svědčící o tom, že v době, kdy měl vyjádření podat, byl nemocen. Obecné soudy však podle stěžovatele došly nesprávně k závěru, že nemoc stěžovatele nebyla tak závažná, aby mu bránila sdělit Krajskému soudu v Plzni důvody, proč se nemohl ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřit.

Podle názoru stěžovatele obecné soudy v jeho případě navíc nepostupovaly správně, když k závěru, že onemocnění stěžovatele nebylo tak vážné, aby mu znemožnilo informovat Krajský soud v Plzni o zdravotních důvodech bránících mu vyjádření soudu včas podat, došly bez odborných lékařských znalostí. Stěžovatel uvádí, že je osobou již vyššího věku, a nemůže podcenit žádné onemocnění, byť by se laikovi mohlo jevit méně závažné. Skutečností však podle stěžovatele je, že stěžovatel ze svého subjektivního hlediska nebyl z důvodu nemoci schopen nejen podat vyjádření k žalobě, ale ani oznámit svůj zdravotní stav Krajskému soudu v Plzni. Obecné soudy se přitom spokojily se svým laickým úsudkem ohledně zdravotního stavu stěžovatele. Stěžovatel má proto za to, že obecné soudy měly přinejmenším věnovat větší úsilí, aby zjistily vážnost onemocnění stěžovatele v době, kdy měl podat prvotní vyjádření k žalobě. Vzhledem k tomu, že obecné soudy takto nepostupovaly, zabránily stěžovateli v projednání jeho věci před soudem za podmínek uvedených v y.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR].

Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v řízení považuje za ústavně souladný a závěry obecných soudů uvedené ve v záhlaví citovaných rozhodnutích za logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a nepředstavující překročení mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Ústavní soud tak napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost především odkazuje na jejich odůvodnění.

Ústavní soud k tomu pouze dodává, že pokud je obecný soud schopen určitou odbornou otázku posoudit sám, není jeho povinností vyžadovat si odborné vyjádření. A stran toho, zda doložené onemocnění znemožňovalo stěžovateli informovat Krajský soud v Plzni o překážce bránící stěžovateli podat vyjádření k žalobě, je podle náhledu Ústavního soudu už z pouhé skutečnosti, že stěžovatel byl schopen navštívit lékaře, zřejmé, že přinejmenším telefonicky Krajský soud v Plzni informovat mohl.

Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu