Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 7/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ L. K. a 2/ Bc. A. Z., obou zastoupených JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem na adrese Plzeň, náměstí Republiky 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2011 č. j. -230, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. ledna 2012, se stěžovatelé domáhali podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces a byla porušena i zásada legitimního očekávání.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 21. prosince 2009 domáhali proti žalované E. K. zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť dědicové (účastníci řízení) se nedohodli. Okresní soud ve věci nechal vyhotovit příslušné znalecké posudky a rozsudkem ze dne 14. června 2011 č. j. -118 podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a osobním automobilům podrobně specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku zrušil, podíly na movitých věcech a osobních automobilech přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok I. až IV), žalované uložil povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů částku 396 334,- Kč (výrok V. a VI.), řízení o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 23 056,- Kč zastavil (výrok VII.), stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 64 152,- Kč (výrok VIII.) a dále stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice do pokladny okresního soudu na státem zálohovaném znalečném částku 672,- Kč (výrok IX.). Okresní soud při rozhodování o uložení povinnosti stěžovatelů k nahrazení nákladů řízení žalované mimo jiné zohlednil skutečnost, že přestože byla cena nemovitostí zjišťována v dědickém řízení, požadovali stěžovatelé po žalované výrazně vyšší vypořádací podíl. Na základě všech provedených důkazů okresní soud dovodil, že by rozhodnutí o přiznání nákladů řízení stěžovatelům nebylo spravedlivé.

Stěžovatelé napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním co do výroku VIII., kterým soud rozhodl o uložení povinnosti k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované ve výši 64 152,- Kč. Krajský soud v Plzni usnesením napadeným ústavní stížností jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku VIII. změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení v částce 65 952,- Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje zákonná ustanovení o nákladech řízení a argumenty uvedené v odůvodnění nekorespondují s důkazy založenými ve spisu. Stěžovatelé jsou toho názoru, že důkazy v řízení provedené nesvědčí o mimořádném zájmu žalované na vyřešení vypořádání dědictví po jejich zemřelém otci a rozhodnutí obou soudů tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

a

in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé toliko polemizují s odůvodněním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, uvedenými v jejich rozhodnutích a předkládají vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. , y (dále jen "")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že krajský soud se na základě odvolání stěžovatelů celou věcí řádně zabýval, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem VIII. o nákladech řízení a přihlédl k důvodům odvolání i obsahu spisu. Odvolací soud se zcela ztotožnil s důvody uvedenými okresním soudem, které ho vedly k uložení povinnosti stěžovatelům zaplatit žalované náklady řízení, neshledal postup okresního soudu dle ustanovení nesprávným a pouze výši nákladů řízení upřesnil. Krajský soud své rozhodnutí pak zcela přesvědčivým způsobem odůvodnil. Je zásadně věcí obecných soudů, zda v té které věci ustanovení aplikují, přičemž kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelů, že aplikací ustanovení byla porušena zásada legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 36. Vydání 1. Praha : C.H. Beck, nález č. 39, s. 427 a násl.). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud aplikuje ustanovení, které je součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno.

Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněnýchd a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 30. ledna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu