Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 12/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Písek, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Domnívá se, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu a ochrany vlastnictví ve smyslu ustanovení a y a a d (dále jen " ").

Sportovně-technická komise Jihočeského šachového svazu stěžovateli uložila rozhodnutím ze dne 30. 1. 2010 pokutu ve výši 1.000,- Kč. Proti jejímu rozhodnutí se stěžovatel odvolal k Výkonnému výboru Jihočeského šachového svazu (dále jen "Výkonný výbor"), který rozhodnutím ze dne 25. 3. 2010 pokutu snížil na 500,- Kč. Stěžovatel se poté žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal určení, že uvedené rozhodnutí Výkonného výboru je nezákonné a odporující stanovám Šachového svazu České republiky. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2010 č. j. -45 jeho žalobě vyhověl. Krajský soud v Českých Budějovicích však toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 11. 1. 2011 č. j. -70 změnil tak, že žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel není ve věci aktivně legitimován k podání předmětné žaloby podle , o sdružování občanů (dále jen " "). Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud neshledal důvodným a podle ustanovení věta před středníkem je zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s konkrétním vymezením hranic přípustnosti/povinnosti ingerence státu do spolkové oblasti obecnými soudy. Zpochybňuje názor, o nějž odvolací i dovolací soud opřely svá rozhodnutí, že uložená pokuta ve výši 500,- Kč je svou intenzitou zcela minimálním zásahem do stěžovatelových práv. Odmítá výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy a jejich argumentaci a poukazuje na jejich limity. Má za to, že dopadem rozhodnutí obecných soudů je ve své podstatě odmítnutí soudní ochrany. Stěžovatel též namítá, že napadeným rozsudkem mu bylo uloženo zaplacení nesprávně (nezákonně) stanovené náhrady nákladů řízení a tvrdí, že soud nezohlednil ustanovení a

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstatou je nesouhlas stěžovatele s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů.

Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát judikoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , y). Není tedy primárně povolán k přezkumu interpretace a aplikace podústavního práva a jeho úkolem není přezkum zákonnosti, ale ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud jde o výklad norem podústavního práva, je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud tento výklad byl natolik extrémní, že vybočil z mezí hlavy páté y a zasáhl tak do některého ústavně zaručeného základního práva jednotlivce.

Taková situace však v projednávané věci nenastala. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou již započal ve svém dovolání, ve snaze domoci se u Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru, přičemž žádnou argumentaci, která by případ posouvala do ústavněprávní roviny, nepředkládá. Staví tak Ústavní soud do pozice další opravné instance, která mu, jak již bylo zmíněno, v žádném případě nepřísluší.

V daném případě se Nejvyšší soud s argumentací stěžovatele vypořádal způsobem, jenž nevykazuje znaky interpretační svévole. Své závěry opřel o svoji judikaturu vztahující se k aplikaci ustanovení zákona o sdružování občanů, která se se zřetelem k zájmu na zachování spolkové autonomie garantované v y bez nevyvážené ingerence státní moci (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 19. 11. 2008) ustálila na restriktivním výkladu uvedeného ustanovení z hlediska povahy věci i okruhu osob, jež se mohou oprávněně dovolávat soudní ochrany dle citovaného zákona. Při přezkoumání sporu optikou judikaturou vymezených podmínek dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci nepochybil, zamítl-li žalobu stěžovatele, neboť výsledná pokuta ve výši 500,- Kč je svou intenzitou zcela minimálním zásahem do jeho práv, a není tedy v tomto případě žádoucí, aby soudy zasahovaly do vnitrospolkového rozhodování jak po stránce procedurální, tak po stránce věcné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud řádně odůvodnil, Ústavní soud tedy jeho závěrům nemá z hlediska ústavněprávního co vytknout.

Obstát před Ústavním soudem pak nemůže ani argument o nezákonně stanovené náhradě nákladů řízení. Stěžovatel ostatně ani blíže nerozvádí, v čem namítaná nesprávnost měla spočívat a jakým způsobem by se měla dotknout jeho ústavně zaručených práv. V tomto ohledu tedy Ústavní soud stěžovatele odkazuje na svoji konstantní judikaturu vztahující se k rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, dle níž tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Takový rozměr nabývá rozhodování o nákladech řízení pouze ve výjimečných případech, především tam, kde úvaha soudu je důsledkem libovůle, kde rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, případně kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Taková závažná pochybení, jež by dosahovala ústavněprávní roviny, však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Argumentuje-li stěžovatel v rovině podústavního práva tím, že soud nezohlednil ustanovení a , lze pouze pro úplnost uvést, že citovaná ustanovení se uplatní v případech, kdy soud rozhodne o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, je-li předmětem dovolacího řízení rozhodnutí o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení nebo je-li předmětem dovolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti, o příslušenství pohledávky nebo rozhodnutí procesní povahy. V daném případě však Nejvyšší soud dovolání dle ustanovení věta před středníkem zamítal, čímž nebyly splněny podmínky k aplikaci citovaných ustanovení vyhlášky.

Lze tedy uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo vést k jeho zásahu. Okolnost, že stěžovatel se s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl v dané věci k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2012

Stanislav Balík

předseda senátu