Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3838/11

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1/ Ing. J. M., 2/ J. M. a 3/ PhDr. G. M., zastoupených JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2011 ve věci sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž měla být porušena ustanovení , , , y a ustanovení d.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení . Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 36, str. 53).

Ústavní stížností napadeným usnesením zrušil Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009 ve věci sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 ve věci sp. zn. a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Napadeným usnesením dovolacího soudu byla tedy zrušena usnesení nalézacího a odvolacího soudu a věc byla vrácena soudu první instance k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatelé mohou k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. V souladu se svojí ustálenou judikaturou přitom Ústavní soud neshledal, že by napadené kasační rozhodnutí bylo možno považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelů; nic takového ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti ani netvrdí, patrně proto, že přípustnost ústavní stížnosti - nedůvodně - presumují.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti skutečnosti, že Nejvyšší soud napadeným usnesením otevřel přezkum dané věci na základě dovolání, jež bylo dle jejich názoru nepřípustné. Nikterak přitom nedávají najevo, jak mohla být tímto rozhodnutím zasažena jejich základní práva, respektive proč by v zásadě nepřípustná ústavní stížnost měla být v kontextu dané věci ve smyslu ustanovení ústavní stížností přípustnou. Postačí proto připomenut, že napadené usnesení dovolacího soudu nebrání stěžovatelům v dalším řízení efektivně hájit svoje práva, stejně jako se jim tím neklade žádná překážka k případné ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2008 ve věci

sp. zn.

). Nic tedy nebrání stěžovatelům, aby v budoucnu napadli ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v jejich věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospějí-li k závěru, že (taktéž) v důsledku tohoto rozhodnutí byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2012

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj