Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2404/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele: Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 44, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010 č. j. -67 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2009 č. j. -43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 17. 8. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované mu zejména článkem 3, článkem 11, článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a 3, článkem 38 odst. 2 d (dále jen „ “) a článkem 90 y. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, žádal stěžovatel zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Brno. Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem zmíněná rozhodnutí celního ředitelství zrušil pro vady řízení a dále přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, byť ne v celém rozsahu žádaném stěžovatelem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřípustnost podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Podle Nejvyššího správního soudu totiž kasační stížnost brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení a proti odůvodnění (resp. důvodům) týkajícího se věci samé. S takovýmto výkladem ovšem stěžovatel nesouhlasí; má za to, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou v ústavní stížnosti obsáhle odkazuje, je přípustná i kasační stížnost brojící proti výroku, jenž sice formálně koresponduje s žalobním návrhem, ale odůvodnění tohoto výroku vykazuje znaky nezákonnosti (nepřezkoumatelnosti) či zmatečnosti.

II.

Ústavní stížnost v rozsahu žádajícím kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu je nepřípustná, v rozsahu brojícím proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud – před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti – je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené . To se týká i podmínek ustanovení tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

Z uvedeného přitom vyplývá, že ústavní stížnost je v rozsahu žádajícím kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat jiné orgány veřejné moci.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Ústavnímu soudu je známa různost výkladu a jeho vývoj. Podle přesvědčení Ústavního soudu je pak nutno princip, podle něhož lze v řízení o kasační stížnosti přezkoumat i rozhodnutí správního soudu, jímž se předcházející rozhodnutí správního orgánu ruší, aplikovat jenom v těch případech, kdy se správní soud, jehož rozhodnutí je kasační stížností napadeno, dopustil při řešení meritorní otázky takového pochybení, jež naplňuje znaky nezákonnosti ve smyslu Z dokumentů, jež měl Ústavní soud při projednávání stěžovatelovy stížnosti k dispozici – tj. tedy ani z ústavní stížnosti samotné, přitom podle Ústavního soudu neplyne, že by se krajský soud pochybení této intenzity dopustil. Stěžovatelovi lze dát zapravdu v tom, že v souladu s jím citovanou judikaturou se Nejvyšší správní soud měl věcně zabývat rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení. Nicméně v právě projednávaném případě – s ohledem na omezenou potenci rozhodnutí o nákladech řízení zasáhnout do základních práv stěžovatele – nepřistoupil i z tohoto důvodu Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný, a z části podle ustanovení jako návrh nepřípustný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu