Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1478/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2011, čj. - 16, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho základních práv zaručených , , a d (dále " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. l, a y.

Podle stěžovatele, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále "soud prvního stupně") nerespektoval zásadu, že podáním odporu (což stěžovatel učinil) se trestní příkaz ruší a u spoluobžalovaného D. B. (dále "spoluobžalovaný") vyznačil doložku právní moci, ačkoliv nebylo rozhodnuto o jeho vyloučení ze společného řízení. Nerespektoval tak ústavní garance, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Před nařízením hlavního líčení se tak stěžovatel dostal do postavení osoby již předem odsouzené.

Proces nebyl veden podle zásad fair procesu, neboť soud prvního stupně veřejně nepřednesl obžalobu. Pokud by tak učinil, musel by ji přednést v nezměněné podobě i vůči spoluobžalovanému, a to bylo nežádoucí, neboť by bylo veřejně demonstrováno, že má ve věci, před provedením dokazování, již jasno. Napadená rozhodnutí jsou ústavně nekonformní, stěžovatel se trestné činnosti nedopustil, neví, proč má mít jeho tvrzení menší váhu než tvrzení spoluobžalovaného, vícekrát soudně trestaného.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že poté, co byl, po odporu stěžovatele, zrušen trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2008, rozhodl týž soud rozsudkem, ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. , kterým jej uznal vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250b odst. 1 a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců. K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále "soud odvolací"), rozsudkem sp. zn. , ze dne 6. 5. 2010, napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině mu uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Jeho dovolání Nejvyšší soud ČR (dále "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 16. 2. 2011, čj. - 16.

III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k rozhodování obecných soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad jejich rozhodovací činností. Není tedy další odvolací instancí. Ústavní soud se cítí být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace extrémně vybočující z kautel zaručených v hlavě páté y, jež by bylo nutno kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (

sp. zn.

, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15., vydání 1., Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). Takovou skutečnost však ve věci stěžovatele nezjistil.

Námitky stěžovatele směřují proti tomu, že na základě jím podaného odporu byl vydaný trestní příkaz zrušen, ale jen pokud jde o jeho osobu, zatímco pro spoluobžalovaného nabyl právní moci. Porušení svých shora uvedených práv pak spatřuje ve skutečnosti, že předtím, než se ve věci konalo hlavní líčení, byl již na jeho základě uznán vinným, aniž by byla veřejně přečtena obžaloba. Jedná se tedy zjevně o námitky směřující výhradně proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, zatímco rozhodnutím soudu odvolacího ani dovolacího stěžovatel nic nevytýká. Totožné námitky navíc uplatnil již v rámci jím podaného dovolání. Jak Ústavní soud zjistil, dovolací soud se jimi podrobně zabýval i přes to, že dovolání odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel tedy prostřednictvím ústavní stížnosti pouze paušálně opakuje totožnou argumentaci, se kterou se již dovolací soud vyrovnal způsobem, který - aniž by to stěžovatel v ústavní stížnosti namítal - ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Srozumitelně vyložil, že pokud bylo trestním příkazem rozhodnuto o vině a trestu více obviněných a odpor podal jen jeden z nich, pak ohledně ostatních nabyl právní moci. Nabytí právní moci trestního příkazu ve vztahu ke spoluobžalovanému však nemá pro stěžovatele žádné procesněprávní následky. Nelze ho totiž chápat tak, že by byl jeho prostřednictvím uznán vinným ještě před nařízením hlavního líčení, jak stěžovatel tvrdí. Dovolací soud mu sice dal zapravdu v tom, že z protokolu o hlavním líčení výslovně nevyplývá, že obžaloba byla přečtena. V tom nelze shledat zásah do práva na spravedlivý proces, neboť mu obžaloba byla již dříve řádně doručena a ve věci bylo navíc rozhodováno již zmíněným trestním příkazem. Byl tedy s jednotlivými body obžaloby spolehlivě seznámen.

Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádná pochybení obecných soudů, dosahující ústavně právní dimenze. Ty provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily, podrobně vypsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Své právní závěry odůvodnily dostatečným způsobem, jejich postupu proto nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.

Pokud jde o stěžovatelem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces, lze dodat, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k tomu došlo pouze tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by odmítl jednat a rozhodnout, nebo by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (

sp. zn.

, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel dále blíže nezdůvodňuje, v čem spatřuje zásah do svého práva na ochranu vlastnictví a práv zaručených , ani y, garantujícího obecné principy činnosti státní moci, jež Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, neboť nejde o základní práva a svobody ve smyslu písm. d) y.

Ústavní soud proto uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: mProti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu