Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3086/11

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelek: E. Z. K., M. W., M. Z. W. a K. R. R., všechny zastoupeny Mgr. Markem Urbišem, advokátem v Opavě, Partyzánská 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -197 ze dne 24. 5. 2011 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 20. 7. 2011, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -162 (zjevně správně č. j. -162) ze dne 9. 9. 2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. -116 ze dne 18. 3. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. 10. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované zejména článkem 2, článkem 11 a článkem 36 d (dále jen " "). V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelky domáhaly určení, že jsou vlastnicemi v žalobě jmenovaných nemovitostí (pozemků, resp. jejich podílů). Jejich žaloba však byla zamítnuta, neboť stěžovatelky nedoložily nabývací titul k těmto pozemkům (a to ani v rámci právního nástupnictví). Nadto soudy ve svých rozhodnutích upozornily, s ohledem na předmět projednávané věci, na limity žaloby na určení ve vztahu k restitučním nárokům.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelek se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelek nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelek jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na zjištěný skutkový stav (to zejména - srov. str. 13 a 14 nalézacího rozhodnutí), tak na procesní postup stěžovatelek v řízení (žaloba na určení a její aplikovatelnost v restitučním řízení). K tomu lze snad jen poznamenat, že Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelky činily úkony týkající se předmětných pozemků v době nesvobody, kdy nejenže se nemohly vzepřít požadavkům státní moci, ale dokonce byly omezeny i v dispozici s takovými prostředky, které by mohly vést k nahlížení na právě projednávaný případ v úplně jiném světle. Ovšem jak již Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, společenská realita nově vznikající České republiky (resp. jejich právních předchůdců), jako demokratického právního státu, umožňovala napravit jen některé křivdy z doby nesvobody, a to právě při dodržení předem daných formálních podmínek.

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelek daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu