Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3361/11

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2011 č. j. -85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 8. 12. 2011, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů v jeho právní věci byl porušen y a dále , , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto pro nepřípustnost stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2009 č. j. -68 (tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 4. 2009 č. j. -48, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 60 000 010 000 Kč, uplatňované z titulu náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění, s tím, že nebylo shledáno přípustné ani podle , protože stěžovatel dovolacímu soudu nepředložil žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu, pro niž by mohlo být jeho dovolání shledáno přípustným.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí skutečnosti, od nichž odvíjí svůj právní nárok, a které, jak plyne ze shora citovaných rozhodnutí, již uplatnil v daném soudním řízení, přičemž vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, a to tak, že odmítá, že "podáním žaloby nebo dovolání nešlo o žádný důvod, který by zakládal řešení otázky zásadního právního významu".

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jak již bylo výše zmíněno, stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhá (toliko) zrušení usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, a to z důvodu, že není přípustné. Stěžovatel se závěrem dovolacího soudu (o nepřípustnosti dovolání) vyslovuje nesouhlas, ovšem na srozumitelnou a také přiléhavou právní argumentaci tohoto soudu nijak nereaguje a žádné důvody, pro které by měl být tento závěr nesprávný, natož pak protiústavní, v ústavní stížnosti nepředestírá. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu