Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3968/11

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti manželů J. H. a Ing. V. H., zastoupených Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Revoluční 3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. - 78 ze dne 13. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení a d, jakož i y.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností, aniž vyčerpali všechny relevantní procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje ( ). Této skutečnosti si jsou stěžovatelé v obecné rovině vědomi, přesto ve své stížnosti uvádějí argumenty, proč se domnívají, že naříkané rozhodnutí Nejvyššího soudu zakládá právní stav, který již, vyjma ústavní stížnosti, žádnými opravnými prostředky v rámci českého právního řádu nelze úspěšně rozporovat. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují zejména na to, že právní názory vyslovené v napadeném usnesení dovolacího soudu jsou bez dalšího závazné "pro veškeré orgány činné v pokračujícím trestním řízení", přičemž stížností dotčený soudní akt, pokud jde o v něm vyslovené právní názory a pokyny, je dle stěžovatelů "hotový, konečný a již dnes nezvratitelný" s tím, že z dalšího průběhu trestního řízení nelze z pohledu stěžovatelů očekávat vyhlídku na úspěch. Nadto by prý ústavní stížnost podaná po skončení celého řízení postrádala "potřebnou efektivitu". Na základě všech těchto argumentů jsou stěžovatelé přesvědčeni, že jejich ústavní stížnost není podávána předčasně.

Ústavní soud zvážil jak argumentaci stěžovatelů, tak i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k názoru, že podmínky pro přijetí ústavní stížnosti k meritornímu přezkumu nejsou v daném případě dány. Ač si je Ústavní soud vědom, že předmětné trestní řízení probíhá již od roku 2002 (přičemž však podmínky pro postup dle neshledal) a třebaže argumentace stěžovatelů ve vztahu k závaznosti právních názorů Nejvyššího soudu je správná a má své opodstatnění, má však Ústavní soud za to, že připuštěním ústavní stížnosti v tomto stadiu trestního řízení by zasáhl v rozporu s doktrínou minimalizace svých zásahů do činnosti obecných soudů.

Na prvém místě je třeba poznamenat, že trestní řízení (na rozdíl od řízení civilního) představuje jeden nedílný celek (blíže k tomu viz nález sp. zn. in fine). Tuto skutečnost je pak nutno promítnout, a to i s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení, na ust. y, který obecným soudům umožňuje poskytnout základním právům účinnou ochranu, ba účinnější než sám Ústavní soud, uváží-li se rozsah přezkumné pravomoci obecných soudů v trestním řízení. Obecné soudy tak stěžovateli poskytují ochranu právu na spravedlivý proces v širším rozsahu nežli ústavní stížnost. Nelze zejména přehlédnout, že ačkoliv je odvolací soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelů. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy odvolací soud, byť vázán právními názory vyslovenými v napadeném usnesení dovolacího soudu, teprve rozhoduje o dalším postupu v trestním řízení, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti.

Je ovšem třeba na tomto místě upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti nejsou stěžovatelé zbaveni práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že obecné soudy jejich námitky nevyslyší, přičemž touto stížností dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu nebude z přezkumu Ústavního soudu vyloučeno, jestliže jej stěžovatelé náležitým způsobem opět napadnou ústavní stížností po skončení trestního řízení v jejich věci, nebude-li možné podat ústavní stížnost již dříve za splnění podmínek uvedených v .

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle pro nepřípustnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 10. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

soudce Ústavního soudu