Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3368/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2009, čj. 3473/09-1100, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2010, čj. - 60, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011, čj. - 93, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včasné ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měl být porušen a 4, a 5, a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z poněkud nepřesně formulovaného petitu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka zřejmě navrhla zrušení a odklad vykonatelnosti všech shora označených rozhodnutí (bod VI. a bod VII. ústavní stížnosti).

Z ústavní stížnosti a z přiložených listin bylo zjištěno, že shora označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Tímto rozhodnutím zmíněné finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 30. 3. 2009, čj. 26326/09/105910303140, kterým byla zamítnuta její žádost o obnovu řízení ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004.

V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla důvody, pro které považuje shora označená rozhodnutí za nesprávná, nezákonná a neústavní. Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně aplikovaly , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Krajský soud zatížil své rozhodnutí vadou extenzivního rozšiřování daňové povinnosti nad rámec vymezený ústavně konformním výkladem zákona o správě daní a poplatků a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Došlo též k porušení jejího práva na zákonného soudce, neboť Nejvyšší správní soud sám nerozhodl o slučitelnosti za podmínek vyplývajících z judikatury Evropského soudního dvora ani k němu nepředložil předběžnou otázku. Postup správních orgánů a obecných soudů vykazuje vady takové intenzity, že došlo k porušení ústavnosti.

II.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy, na úkor stěžovatele, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv ( y).

Poté co Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a stěžovatelčiných argumentů v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v kasační stížnosti. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s právními závěry finančních orgánů a správních soudů v poněkud neústupném prosazování vlastního názoru. Lze jen konstatovat, že při posuzování existence podmínek pro obnovu řízení postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a stačí odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. K zásahu do jejích základních práv tedy nedošlo a je nadbytečné detailně reagovat na její argumenty, které byly již předmětem správního řízení.

Pokud stěžovatelka dále namítá porušení y, jakož i Úmluvy, je nutno dovodit, že k porušení tohoto práva by, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by jí bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, jestliže by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K tomu ve věci stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy se jejími argumenty podrobně zabývaly a srozumitelně jí vyložily právní povahu institutu obnovy řízení. Nejvyšší správní soud srozumitelně objasnil, že stěžovatelkou předložené dohody o uznání dluhu, které považovala za nové důkazy, uzavřené více než cca 2 roky po nabytí právní moci platebního výměru, který ukončil řízení, jehož obnovení stěžovatelka navrhovala, nejsou důkazem, který by svědčil pro žádané povolení obnovy řízení. Zdůvodnil, proč takovým důkazem nemůže být ani daňové přiznání za zdaňovací období roku 2008. Závěru obecných soudů o tom, že stěžovatelka nenaplnila důvody pro obnovu řízení, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě a důkladně odůvodněna a stěžovatelčiny námitky jsou tak pouze projevem jejího nesouhlasu se závěry v nich vyjádřenými. V této souvislosti lze jen poznamenat, že kvalita ústavní stížnosti se neodvíjí od její délky (v tomto případě 21 stran), ale od kvality jejích (ústavněprávních) argumentů. Např. argumentace stěžovatelky o "nepřezkoumatelností" rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích je poněkud přehnaná a vůbec neodpovídá obsahu spisu. Stačí si jen zmíněný rozsudek podrobně přečíst. Nejvyšší správní soud tento rozsudek "nepřezkoumatelným" neshledal, ale naopak, s většinou jeho závěrů se zcela ztotožnil. V detailech lze opět jen odkázat na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 17. srpna 2011.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou. Stejný osud sdílí i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. K požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem lze je odkázat na ustanovení , ze kterého vyplývá, že takový požadavek by měl naději na úspěch jen tehdy, pokud by bylo ústavní stížnosti vyhověno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu