Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3046/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem Teplice, U Soudu 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2009, čj. - 53, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, čj. - 89, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, čj. - 92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 16. 11. 2011, stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na rovnost účastníků soudního řízení podle d navrhla zrušení shora označených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost odůvodnila tím, že soud prvního stupně jí neumožnil realizaci jejího práva vyjádřit se k věci a k prováděným důkazům. Odvolací soud se sice pokusil uvedenou vadu řízení odstranit tím, že ji k odvolacímu jednání předvolal a poskytl jí prostor k vyjádření. Stěžovatelka však nebyla na tuto situaci připravena a nedokázala reagovat ve stejném rozsahu, jak by reagovala při provádění dokazování před soudem prvního stupně. Podle názoru stěžovatelky tak postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího základního práva na rovnost účastníků řízení.

Z připojených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o žalobě stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy podané proti České republice, způsobené nepřiměřeně dlouhým občanskoprávním řízením tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 7.000,- Kč a v částce 63.000,- Kč její žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2011, čj. - 120, jako nepřípustné. Soudy obou stupňů, po zhodnocení kritérií podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, dospěly k závěru, že v případě stěžovatelky je odpovídající přiměřené odškodnění ve výši 60.000,- Kč. Uložily tedy žalované povinnost vyplatit stěžovatelce 7. 000,- Kč. To proto, že mezitím jí žalovaná mimosoudně poskytla částku 53. 000,- Kč. Odvolací soud se rovněž zabýval pochybením soudu prvního stupně, týkajícím se předvolání stěžovatelky k jednání, která nebyla o konání jednání před soudem prvního stupně informována. Konstatoval, že tato vada byla zhojena odvolacím soudem, který stěžovatelku k odvolacímu jednání řádně předvolal. Stěžovatelka tak mohla u odvolacího soudu osobně přednést své návrhy a vyjádření.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů všech stupňů soudní soustavy České republiky. Stěžovatelka stále prezentuje svůj názor, že v důsledku procesního pochybení soudu prvního stupně došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Svým přístupem tak staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však, podle y, nepřísluší. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.

Je třeba podotknout, že stejnou argumentaci uvedla stěžovatelka již před soudem odvolacím i dovolacím. Ústavní stížnost je tak výrazem neochoty stěžovatelky respektovat rozhodnutí obecných soudů, které se všemi jejími argumenty podrobně zabývaly. Na právních závěrech obecných soudů, zejména pak soudu odvolacího, který v odůvodnění svého rozsudku své právní závěry zevrubně a výstižně vyložil, neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Odvolací soud se také výslovně vyjádřil k námitce stěžovatelky, týkající se pochybení soudu prvního stupně, který stěžovatelku řádně nepředvolal k nařízenému jednání. Tuto vadu řízení před soudem prvního stupně odvolací soud odstranil tím, že stěžovatelku k odvolacímu jednání předvolal a umožnil jí tak ve věci osobně se vyjádřit. Vede-li účastník soudní spor a je-li předvolán k jednání odvolacího soudu, je na něm, jak odpovědně se na toto jednání připraví. Skutečnost, kterou stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, že nebyla na tuto situaci připravena a nedokázala reagovat ve stejném rozsahu, jak by mohla učinit před soudem prvního stupně, nelze považovat za porušení základního práva na spravedlivý proces.

Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní právo stěžovatelky zakotvené v d porušeno nebylo. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud její ústavní stížnost odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2011

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu