Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3214/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem Vsetín, Nad Zámkem 24, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2011, čj. - 447, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka I. B. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") pro porušení , y ČR, a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že státní zástupce, při rozhodování o prodloužení vazby, nedodržel zákonnou lhůtu uvedenou v § 71 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť rozhodl ještě před vypršením zákonné lhůty tří měsíců.

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. . Tímto usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z vazby, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a), c) TrŘ trvají i nadále. Z odůvodnění vyplývá, že na stěžovatelku byla podána obžaloba pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle k (dále jen " "). K jejímu tvrzení o porušení zákonných lhůt při rozhodování státním zástupcem o prodloužení vazby soud prvního stupně poukázal na znění a výklad § 71 odst. 3 TrŘ s tím, že toto ustanovení upravuje maximální lhůtu, ve které lze o dalším trvání vazby rozhodnout. Zcela jistě toto ustanovení nelze vykládat tak, že státní zástupce může o dalším trvání vazby rozhodnout jen v této pětidenní lhůtě, a nikoli dříve. Účinky propadné lhůty nastávají v okamžiku jejího marného uplynutí, tyto účinky ale zcela jistě nemohou nastat v důsledku včasného rozhodnutí ve věci, jak konstruoval obhájce stěžovatelky.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou není existence či neexistence vazebních důvodů, ale údajné nedodržení zákonné lhůty státním zástupcem při rozhodování o ponechání stěžovatelky ve vazbě (§ 71 odst. 3 TrŘ).

Podle y nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Každý, kdo byl zatčen nebo jinak zbaven osobní svobody, má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení (čl. 5 Úmluvy). Tyto principy jsou včleněny mj. i do ustanovení § 71 TrŘ, který upravuje opakovanou kontrolu důvodnosti vazby a dobu trvání vazby.

Režim prvního případného prodloužení vazby v přípravném řízení je upraven v § 71 odst. 3 TrŘ. Podle označeného ustanovení je státní zástupce povinen nejpozději do pěti pracovních dnů po uplynutí lhůty tří měsíců rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Jedná se o lhůtu prekluzivní, nikoli pořádkovou a její nedodržení má za následek, že obviněného je nutno z vazby propustit na svobodu, a to nejpozději den následující po uplynutí uvedené lhůty. Jde však o toliko maximální dobu určenou státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby, kterou nelze překročit. Není však možné z ní dovozovat, že předmětné rozhodnutí nelze učinit v přiměřené době ještě před vypršením zákonem stanovené doby tří měsíců (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 130/28 SbNU 117, usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K obdobnému závěru dospěl i Krajský soud v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. , který konstatoval, že nelze považovat za porušení § 71 odst. 3 TrŘ, jestliže státní zástupce o dalším trvání vazby obviněného podle tohoto zákonného ustanovení rozhodne i před uplynutím lhůty tří měsíců trvání vazby v přípravném řízení. Takové rozhodnutí není rozhodnutím, které by bylo učiněno v neprospěch obviněného. Od právní moci tohoto rozhodnutí pak začínají běžet lhůty pro další rozhodnutí o trvání vazby.

S ohledem na popsanou judikatorní praxi nelze akceptovat přesvědčení stěžovatelky o tom, že státní zástupce může o ponechání či propuštění z vazby rozhodnout až po uplynutí tří měsíců v uvedené pětidenní lhůtě. Tato konstrukce nemá oporu v zákoně, jak konstatoval i soud prvního stupně ve shora citovaném usnesení, ve spojení s napadeným usnesením odvolacího soudu. Pro úplnost se jeví vhodné doplnit, že pětidenní lhůta se pak vztahuje na vydání usnesení, nikoliv na doručení vydaného usnesení v uvedené lhůtě.

V daném případě žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky shledáno nebylo. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu