Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2178/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Radko Chudobou, advokátem se sídlem Denisova 504, 506 01 Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. - 551 ze dne 20. dubna 2011, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. - 456 ze dne 9. prosince 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ , 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně pak právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu, které ve svém garantuje základních práv a svobod (dále jen " ").

Je přesvědčen, že postupem obecných soudů ve věci rozhodování soudů o výchově a výživě nezletilé dcery stěžovatele, jakož i o jeho styku s ní, vedené pod sp. zn. , došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv tím, že tyto soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu znalecké posudky, "kdy bylo konstatováno, že otec má lepší výchovné předpoklady než matka". V tomto přístupu soudů spatřuje stěžovatel porušení práva na soudní ochranu ve smyslu y. Krom toho uvádí, že "U matky naopak byly konstatovány vlastnosti, že je schopná manipulovat s lidmi ale i organizacemi podílejících se na řešení ve věci", s tím, že "tato alarmující zjištění soudy opominuly". Dále stěžovatel uvádí, že omissive se soudy postavily rovněž k faktu, že matka po dlouhodobém soužití se stěžovatelem bezdůvodně opustila společnou domácnost a že nikdy nezdůvodnila, proč tak učinila. Tím mělo dojít taktéž k porušení práva na spravedlivý proces. Nadto bylo dle názoru stěžovatele narušeno i hodnocení případu ve vztahu k ě a Úmluvě o právech dítěte.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel svými návrhy domáhal takové úpravy ve věci výchovy, výživy a styku jeho nezletilé dcery, která by odpovídala jeho představám, to jest co možná největšímu podílu stěžovatele na výchově své dcery. Podobné návrhy, leč zaměřené naopak ve svůj prospěch, činila i matka L. Z., přičemž ve věci výchovy, výživy a styku nezletilé s rodiči rozhodovaly různé soudy. Usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. - 250 ze dne 1. února 2010, byla proto věc přikázána Okresnímu soudu v Hradci Králové, který všechna dosavadní řízení spojil ke společnému projednání. V jeho rámci stěžovatel navrhoval svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů v pevně stanovených mezích. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, na základě jehož výsledku rozhodl o svěření nezletilé do výchovy matce (výrok I) a v dalších výrocích (II až XI) upravil podmínky jejího styku se stěžovatelem, otázku výživného aj. Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterým napadl všechny výroky s výjimkou výroku o stanovení soudního dohledu nad nezletilou (výrok VI). Žádal odvolací soud, aby změnil přezkoumávaný rozsudek tak, že nezletilá se svěřuje do střídavé výchovy rodičů. Argumentoval přitom tím, že se k plnění svých rodičovských povinností stavěl vždy poctivě a odpovědně a že byl připraven s matkou ve věci společné výchovy nezletilé dcery spolupracovat. Stěžovatel v pozici odvolatele se dále pozastavil nad tím, proč soud prvého stupně nesvěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů, když soudem stanovený způsob a rozsah styku v podstatě navozuje stav rovnající se střídavé péči. Ze znaleckých posudků dovodil, že je lepším rodičem než matka, a pakliže by odvolací soud přece jen nedal přednost střídavé výchově, žádal, aby nezletilá dcera byla svěřena do jeho péče. Matka navrhla napadený rozsudek potvrdit s výjimkou výroku VII o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, který navrhla změnit v části týkající se počátku časového rozpětí tohoto styku. Odvolací soud napadený rozsudek, s výjimkou výroku VII, který změnil tak, že požadavku matky vyhověl, potvrdil, když shledal neopodstatněnost podaného odvolání. V postupu Okresního soudu v Hradci Králové nezjistil žádná pochybení, přičemž se v zásadě přiklonil k jeho závěrům stran skutkových zjištění i právní kvalifikace. Protože dovolání nebylo v projednávané věci přípustné, stěžovatel následně podal proti oběma rozsudkům ústavní stížnost.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele ve vztahu k obsahu napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na prvém místě považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že ve světle ústavního , České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen " "), je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak u. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech podle písm. d) y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné ( y). Tuto skutečnost odráží i ustálená judikatura Ústavního soudu (viz kupř. nález

sp. zn.

nebo usnesení ,

aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s rozhodováním o právech a povinnostech stěžovatele byly dodrženy ústavní limity, totiž zda nedošlo k porušení základního práva nebo svobody nad rámec kautel článku 4 y.

Stěžovatel ve své stížnosti převážně polemizuje se skutkovými a částečně i právními závěry obecných soudů, uvádí důvody, proč by byl lepším rodičem než matka nezletilé a proč by jeho podíl na její výchově měl být větší. Ústavnímu soudu však, jak bylo vyloženo v předchozím odstavci, přezkum těchto námitek nepřísluší, není oprávněn postavit se do role soudu obecného a na základě vlastního skutkového a právního rozboru rozhodnout, že to či ono řešení se jeví v daném případě nejvhodnějším. Stěžovatel také podává demonstrativní výčet ustanovení ústavního pořádku i Úmluvy o právech dítěte, aniž by však poukázal na to, v čem konkrétně spatřuje porušení takto jednotlivě uvedených ustanovení. Odkaz na dílčí normy ústavního práva bez uvedení jejich souvislosti s konkrétním případem není způsobilý prokázat porušení konstitučně garantovaného práva nebo svobody. Jediná relevantní námitka, u níž lze mít za to, že má ústavněprávní rozměr, spočívá v tvrzení stěžovatele o tom, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, protože soudy nevzaly v úvahu znalecké posudky. Z odůvodnění soudů prvního i druhého stupně ovšem prima facie plyne, že se soud těmito posudky naopak zabýval poměrně zevrubně a že je vzal patřičným způsobem v úvahu.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu