Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2503/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. A., zastoupeného JUDr. Dagmar Vrbeckou, advokátkou, se sídlem Svazu bojovníků za svobodu 68, Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -44 ze dne 30. 5. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Stěžovatel podal dne 6. 12. 2010 u Okresního soudu Plzeň - město žalobu o zaplacení částky 83.000,- Kč s příslušenstvím proti vedlejším účastníkům (L. K. a P. K.); od každého z nich požaduje jednou polovinou zmíněné částky. Svoji žalobu opřel o ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, neboť uhradil od října 2007 do srpna 2008 k rukám L. K. částku 83.000,- Kč jako výživné pro nezletilou Pavlínu (jedná se o pseudonym), nar. v roce 2002. Stěžovatel zjistil v roce 2008, že není biologickým otcem nezletilé. Proto podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání žaloby na popření otcovství. Tento orgán - podle tvrzení stěžovatele - skutečně žalobu o popření otcovství k nezl. Pavlíně u Okresního soudu Plzeň - město podal a toto řízení je vedeno pod sp. zn. .

Stěžovatel současně s podáním žaloby o zaplacení částky 83.000,- Kč navrhl přerušení řízení ve smyslu ustanovení , neboť považuje řízení o popření otcovství vedené pod sp. zn. za řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Pokud bude otcovství stěžovatele v tomto řízení popřeno, je podle stěžovatele naplněna hypotéza normy obsažené v ustanovení zákona o rodině. I z toho důvodu Okresní soud Plzeň - město svým usnesením sp. zn. ze dne 18. 2. 2011 přerušil řízení do právní moci rozhodnutí o popření otcovství. Proti tomuto usnesení o přerušení řízení podali oba vedlejší účastníci odvolání. Shodně namítali, že stěžovatelova žaloba byla podána předčasně. Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením č. j. -44 ze dne 30. 5. 2011 odvoláním vedlejších účastníků vyhověl a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.

Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Stěžovatel uvádí, že institut přerušení řízení podle slouží výhradně ke "zhojení předčasnosti podané žaloby". Pokud totiž zákonodárce soudu umožňuje přerušit řízení v případě, kdy důležitá otázka je řešena v jiném, dosud neskončeném řízení, pak dal soudu nástroj právě k tomu, aby nebyl nucen žalobu pro předčasnost zamítnout, ale aby vyčkal až doby, kdy v jiném řízení bude tato otázka vyřešena. Pokud by byl totiž stěžovatel nucen vyčkat až do pravomocného skončení řízení o popření otcovství, pak by z důvodu promlčení svého práva nemohl své oprávněné nároky vymoci. Stěžovatel očekával, že se krajský soud ve svém rozhodnutí k této otázce, tedy k otázce promlčení, vyjádří, zvláště když stěžovatel tuto otázku ve svém vyjádření k odvolání vedlejších účastníků výrazně akcentoval.

V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na ustanovení zákona o rodině, které upravuje promlčení nároku na úhradu plnění výživného poskytnutého za jiného; podle je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Pokud by tedy promlčecí doba začala běžet až od právní moci rozsudku o popření otcovství stěžovatele, pak by stěžovatel nepochybně neměl důvod zatěžovat soud předčasnými žalobami. Tak tomu však není a - podle přesvědčení stěžovatele - běží promlčecí doba od poskytnutí platby. Stěžovateli tak v projednávané věci hrozí nebezpečí zamítnutí žaloby pro předčasnost, a v řízení, zahájeném až po ukončení řízení o popření otcovství mu hrozí zamítnutí žaloby pro promlčení. Krajský soud v Plzni tedy staví stěžovatele - podle jeho názoru - do zcela bezvýchodné situace.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město evidovaný pod sp. zn. . Zjistil, že uvedený soud rozhodl usnesením z 18. 2. 2011, č. j. -21, tak, že řízení (vedené u tohoto soudu pod sp. zn. ) se přerušuje do právní moci rozhodnutí vydaného Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. . Uvedl, že se stěžovatel žalobou podanou Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2010 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit mu částku 83 000,- Kč. Byla vypracována expertiza, ze které vyplynulo, že stěžovatel je s jistotou vyloučen jako otec výše jmenované nezletilé; jako otce pak stěžovatel "s největší pravděpodobností" určil P. K. Stěžovatel od října 2007 do srpna 2008 uhradil k rukám L. K. výživné pro nezletilou dceru Pavlínu v celkové výši 83.000,- Kč. - podle okresního soudu - ve svém říká, že pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu nebo jestliže soud dal k takovémuto řízení podnět. V tomto případě shledal okresní soud výsledek řízení vedeného pod sp. zn. , kdy se jedná o řízení o popření otcovství k výše uvedené nezletilé, právně významným pro posouzení věci vedené pod sp. zn. . Proto v souladu s citovaným ustanovením řízení přerušil.

K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2011, č. j. -44, usnesením ze dne 30. 5. 2011 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje. Uvedl, že k přerušení řízení podle ustanovení může soud přistoupit tehdy, jestliže probíhá jiné řízení, nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí a kterou by si jinak soud mohl vyřešit sám ( ). Důvodem přerušení řízení je zejména hospodárnost řízení. Institut přerušení řízení však podle krajského soudu neslouží k tomu, aby zhojil předčasnost podané žaloby. Tak je tomu i v přezkoumávané věci. Dokud nebylo v příslušném řízení podle krajského soudu pravomocně rozhodnuto o popření otcovství stěžovatele k nezl. Pavlíně, chybí podklad pro úspěšné uplatňování nároků podle zákona o rodině. Soud prvního stupně tedy nepostupoval podle krajského soudu správně, když návrhu stěžovatele na přerušení řízení vyhověl, neboť k takovému postupu nebyl zákonný důvod.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejm. svého základního práva na soudní ochranu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K věci samé Ústavní soud uvádí následující:

Krajský soud ustanovení vyložil zcela přiléhavě. Není totiž správná stěžovatelova úvaha, že z procesního hlediska je ve smyslu v řízení o popření otcovství řešena otázka významná pro rozhodnutí podle zákona o rodině. Řízení o určení (popření) otcovství je řízením o osobním stavu. Rozhodnutí v těchto věcech jsou zásadně konstitutivní povahy s účinky ex nunc (srov. též např. Hrušáková, Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství, Komentář, C.H.Beck, 2009, str. 280-281). Do doby, než bude v řízení o popření otcovství stěžovatele rozhodnuto, je za otce jmenované nezletilé po právní stránce považován stěžovatel. Obecné soudy tak v řízení o úhradě vyživovací povinnosti poskytnuté za jiného s žádnou otázkou ve smyslu konfrontovány nebyly. Případná možnost promlčení, která (prý) může zhoršit stěžovatelovu pozici, není v tomto směru relevantní.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, srozumitelné a nemá povahu svévole. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Ivana Janů

předsedkyně senátu