Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3312/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Praha 4, Nad Úpadem 234, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, čj. - 173, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2009, čj. - 73, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků s odůvodněním, že míra porušování jeho práv v řízení o zaplacení částky 1,168.560,- Kč s příslušenstvím dosahuje ústavněprávního rozměru a je způsobilá k projednání před Ústavním soudem jako individuální ústavní stížnost. Podle stěžovatele obecné soudy nedostatečně posoudily podstatu obchodního zákoníku ve smyslu a d (dále jen " "). Celou záležitost nepojaly komplexně, nešetřily tak u a u zaručená práva stěžovatele, ale použily jednostranný pohled na problematiku a rozhodly věc se značnou mírou formalismu. Svou polemiku s rozhodnutím obecných soudů uzavřel tvrzením, že jejich postupem došlo k porušení jeho základního práva zaručeného v y.

Po přezkoumání napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je opětovná polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.

Tvrzení stěžovatele o rozporu uvedených rozsudků se zákonem neodpovídá skutečnosti, což vyplývá z jejich obsahu. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, čj. - 73, uložil Krajský soud v Ostravě stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 512.400,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do zbývající části (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po odvolání obou stran sporu Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, zastavil (poté, co žalobce vzal své odvolání zpět) odvolací řízení o odvolání žalobce a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2011, čj. - 211, odmítl jako nepřípustné.

Vrchní soud potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že kupní smlouva, uzavřená dne 31. 3. 2004 mezi obchodní společností JAS LIQUEUR, s. r. o. (nyní úpadcem), jako prodávajícím a stěžovatelem jako kupujícím, v části týkající se prodeje movitých věcí, je platná. Stěžovateli tak vznikla povinnost zaplatit žalobci (správce konkursní podstaty úpadce) cenu za movité věci ve výši 512.400,- Kč. Krajský i vrchní soud řádně a srozumitelně objasnily i své další právní závěry ohledně charakteru předmětné smlouvy a závazků z ní vyplývajících. Obecné soudy obou stupňů vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodily právní závěry, které náležitě a pečlivě odůvodnily. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry krajského a vrchního soudu v konkrétních detailech sporu. Věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy této republiky, včetně řízení u Nejvyššího soudu. V detailech lze odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a nemá smysl z nich zde cokoli opakovat či zdůrazňovat. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu