Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1622/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. N., advokátky, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2010, čj. - 161, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 1. 2010, čj. - 153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jako zasahujících do jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v d (dále " "), práva na legitimní očekávání ochrany majetku zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a svobody výkonu advokacie a práva podnikat, zaručeného v y.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka, jako advokátka ustanovená soudem žalobkyni, vyúčtovala u obecných soudů na odměně a náhradě hotových výdajů 113.323,- Kč. Hodnotu úkonu právní pomoci určila podle a (dále " "), z ceny věcí vylučovaných z výkonu rozhodnutí v době započetí jejího výkonu právní služby, ohodnocených znaleckým posudkem na částku 495.131,- Kč. Pokud stanovuje principy tzv. mimosmluvní odměny advokáta, pak u řízení, jejichž předmětem je penězi ocenitelná věc, je třeba postupovat podle a tohoto tarifu. Závěr obecných soudů o tom, že jde o věc, kterou lze ocenit jen s nepoměrnými obtížemi (za situace, kdy byl součástí spisu znalecký posudek), je postupem, kterým zasáhly do jejího práva na legitimní očekávání nabytí majetku. Na podporu svých tvrzení odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

, ze dne 1. 4. 2006.

II.

Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, jako advokátka, byla usnesením zmíněného okresního soudu ze dne 5. 6. 2007, čj. - 38, ustanovena zástupkyní žalobkyně ve sporu o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí. Po skončení sporu podala u téhož soudu návrh na přiznání odměny ve výši 113.323,- Kč. Usnesením ze dne 26. 1. 2010, čj. - 153, jí okresní soud přiznal odměnu ve výši 13.923,- Kč. Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni, usnesením ze dne 6. 4. 2010, čj. - 161, usnesení okresního soudu potvrdil se závěrem, že odměna stanovená okresním soudem podle § 9 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu tak, že sazba za jeden úkon právní služby činí 1.000,- Kč, je vypočtena správně. K argumentaci stěžovatelky, že úkon právní služby měl být počítán z finanční hodnoty předmětu sporu, konstatoval, že v řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí není zapotřebí ocenění těchto věcí, ale jen důkaz o tom, že v době jejich soupisu exekutorem byly ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Hodnotu věcí v době podání žaloby by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a ze znaleckého posudku, předloženého v průběhu řízení, nebylo možné vycházet, protože pocházel již z roku 1991.

III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti ( y ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud byla jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud proto zpravidla neposuzuje výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy a pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Je proto výlučnou doménou obecných soudů rozhodovat o nákladech řízení, jejichž součástí jsou i náklady právního zastoupení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé takové jednotlivé rozhodnutí, s výjimkou případů, kde došlo k procesnímu excesu, který nemá povahu běžného porušení podústavního práva (srov. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

, ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325) či

, ze dne 26. 10. 2006).

Meritem ústavní stížnosti je nesouhlas s výší přiznané odměny za právní zastoupení s tím, že měla být stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoli podle § 9 odst.1, jak učinily obecné soudy. V souladu se svou ustálenou judikaturou se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně právně chráněným účelem a zda napadenými rozhodnutími nezasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatelky, zejména do práva na legitimní očekávání, požívající ochrany jako integrální součásti majetkových práv.

Podle k nákladům řízení patří i odměna za zastupování, je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Podle , byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V posuzované věci je určující, zda při určení odměny stěžovatelky měly obecné soudy vycházet z hodnoty věcí, navržených k vyloučení. Řízení o vylučovací žalobě je v podstatě sporem určovacím o tom, zda budou uvedené věci vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Důvodem vylučovací žaloby je tedy takové právo třetí osoby, zpravidla právo vlastnické, které nepřipouští výkon rozhodnutí. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, přitom patří, aby osoba, která se ho domáhá, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které její zařazení vylučovalo, svědčí jí. Cena věci nemá v této věci určující úlohu, rozhodující je její popis ve smyslu přesné individualizace.

Obecné soudy nepochybily, pokud odměnu stěžovatelky určily bez ohledu na znalecký posudek (vyhotovený již 14. 5. 1991). Ten totiž nebyl pro řízení o vyloučení věcí nutný a jeho "důkazní hodnota" spočívala snad jen v popisu věcí, které tvořily předmět sporu. Pokud při výpočtu odměny postupovaly odlišně od přesvědčení stěžovatelky a své právní závěry přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

Stejné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatelka přinesla již v rámci své stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, přičemž Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, se s nimi vyrovnal způsobem, který ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Stačí tedy odkázat na adekvátní a srozumitelné odůvodnění jeho rozhodnutí a je zbytečné rozebírat podstatu stěžovatelčiny polemiky se závěry obecných soudů, pokud jejich postupem nedošlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

Stěžovatelkou citované rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 1. 4. 2006, pak na její věc zjevně nedopadá, neboť se týká aplikace , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, při určení odměny advokáta ustanoveného soudem.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Naděžda Řeháčková