Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 609/11

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PSG-International a. s., se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská 1552, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem v Brně, Bellova 24, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2010 č. j. -161, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 2010 č. j. -171, spolu s návrhem na zrušení ustanovení , , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jejich vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle , a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podala odvolání proti usnesení krajského soudu, kterým byl schválen reorganizační plán dlužníka (SLOVKORD, a. s.), neboť namítala, že se stala věřitelkou z pohledávky postavené na roveň pohledávce za podstatou, a jako taková nemohla platně hlasovat ani jinak uplatňovat svá práva věřitelky na příslušných schůzích věřitelů v rozsahu pohledávky ve výši 4.223.870,16 Euro. Stěžovatelka uvedla, že jako taková věřitelka nemá možnost hájit své postavení v insolvenčním řízení, neboť nemá žádné právo hlasovat o reorganizačním plánu, který nepočítá s úhradou její pohledávky. Podle jejího názoru nemohl být reorganizační plán insolvenčním soudem schválen. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka není v dané věci osobou oprávněnou podat odvolání. Podle stěžovatelky jsou napadená usnesení obecných soudů, jakož i ustanovení , v rozporu s výše uvedenými článkyy. Stěžovatelka dodává, že vzhledem k tomu, že věřitel pohledávky, postavené na roveň pohledávce za podstatou, nemá stejná práva jako ostatní věřitelé úpadce, není si s těmito ostatními věřiteli roven.

Z obsahu rozhodnutí, která stěžovatelka navrhla zrušit, bylo zjištěno, že shora označeným usnesením Krajský soud v Brně schválil reorganizační plán dlužníka tak, jak byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku ve věci sp. zn. jako dokument B-127. Soud prvního stupně toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že byly splněny zákonné předpoklady pro schválení reorganizačního plánu soudem podle ustanovení a navržený způsob reorganizace je jednoznačně v souladu s právními předpisy. Soud prvního stupně proto rozhodl o schválení reorganizačního plánu předloženého dlužníkem a odhlasovaného na schůzi věřitelů dne 10. 5. 2010. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci odmítnuto. V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka podala jako věřitelka č. 87 u insolvenčního soudu dne 12. 6. 2009 přihlášku pohledávky, vedenou pod č. 89. Dne 10. 5. 2010 se konala schůze věřitelů, na které dle jejího programu byl projednán reorganizační plánu, a bylo hlasováno o jeho přijetí. Stěžovatelka (jako věřitelka č. 87 zařazená do skupiny 2 - nezajištění věřitelé) hlasovala pro přijetí reorganizačního plánu. S odkazem na ustanovení odvolací soud dále uvedl, že k podání odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu jsou legitimováni pouze věřitelé, kteří hlasovali pro odmítnutí, tj. nepřijetí reorganizačního plánu; dlužník ani věřitelé, kteří hlasovali pro přijetí reorganizačního plánu nebo se hlasování zdrželi, či se jej nezúčastnili, nejsou k podání odvolání proti vyhovujícímu rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu legitimování. Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelka jako věřitelka č. 87, která na schůzi věřitelů hlasovala pro přijetí reorganizačního plánu, není subjektivně aktivně legitimována k podání odvolání proti rozhodnutí o přijetí reorganizačního plánu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů a v neústupném setrvání na svém stanovisku. Před Ústavním soudem tedy uplatnila své námitky ve shodném smyslu a rozsahu, jak učinila již v řízení před těmito obecnými soudy. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (y ČR).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Zjistil, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i plně ústavně konformní. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů je nadbytečná z jejich závěrů cokoli zde opakovat. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny, a pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu