Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3300/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou ve sdružení Faltýnová, Faltýn & partneři, advokátní kancelář, se sídlem Domažlice, nám. Míru 143, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010 č. j. -115 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010 č. j. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 22. 11. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž byl posouzen jako ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva garantovaná mu zejména článkem 1, článkem 11 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 a 2d (dále jen "") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel ve svém důsledku - zjednodušeně řečeno - domáhal, aby mu byla za účelem nároku na výsluhové benefity (konkrétně odchodné) započítána i doba pracovního (to je nikoliv jen služebního) poměru celníka. Správní orgány (a poté i správní soudy) však dovodily, že pracovní poměr celníka se do rozhodné doby ve vztahu k odchodnému započítat nemůže, byť zákon číslo , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, přímo ve svém textu výslovně tuto restrikci nestanoví (stanoví ji však podle soudů zvláštní předpisy, na které se právě citovaný zákon odkazuje).

II.

Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zčásti zjevně neopodstatněná (to ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a zčásti podaná opožděně (a to ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze).

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak Ústavní soud uvádí následující:

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se tedy uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že v posuzovaném řízení kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Stěžovatel totiž ústavní stížnost využívá k tomu, aby opětovně prosazoval svůj výklad relevantních právních předpisů, který ovšem podle mínění Ústavního soudu nemůže obstát (vedle argumentace správních soudů) ani v rovině jednoduchého práva, natož pak ústavního.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá existenci některých procesních pochybení v posuzovaném řízení (posouzení otázky přípustnosti jeho kasační stížností a podobně) pak Ústavní soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že tato argumentace stěžovatele obsah správního spisu nereflektuje.

Ze všech těchto důvodů je tedy ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněná.

Je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí městského soudu, pak vzhledem k námitkám v kasační stížnosti obsaženým, kdy tato byla odmítnuta pro nepřípustnost, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost podaná až po vydání v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je vůči rozsudku Městského soudu v Praze opožděná.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu