Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3051/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, v níž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces; dovolací soud se nadto napadeným usnesením "nesprávně vypořádal s otázkami dotýkajícími se ústavních hodnot, zejména ochrany výkonu práva na samosprávu v objektivní formě".

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2009 ve věci sp. zn. zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal určení, že v žalobě identifikovaný pozemek (přístupová cesta) v katastrálním území obce Štěpánov je vlastnictvím obce Štěpánov (neboť nemohlo přejít na ostatní žalované z titulu vydržení). Nalézací soud dovodil, že stěžovatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení , a současně dospěl k závěru, že mu k žalobě nesvědčí ani aktivní legitimace, neboť ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. obsah požadovaného určení nezasahuje sféru jeho právního zájmu. S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jenž k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, jelikož je měl za konformní ustálené rozhodovací praxi a usoudil, že neodporuje ani hmotnému právu ( , odst. 3 ).

Stěžovatel se v ústavní stížnosti naopak domnívá, že jeho naléhavý právní zájem na určení byl dostatečně prokázán, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně má za překvapivé a "procesně vadné". Detailně polemizuje se skutečností, že žalovaná obec uznala vydržení předmětného pozemku žalovanými, a jelikož pro to nebyly zákonné důvody, porušila ustanovení , o obcích, a tím jde o úkon absolutně neplatný. Závěrem o nedostatku jeho právního zájmu na žalovaném určení se obecné soudy vyhýbají možné deklaraci (a reprobaci) nezákonného postupu obce, který jej poškozuje nejen jako vlastníka nemovitosti s příslušnou přístupovou cestou, nýbrž i jako občana obce, jež se bezúplatně "zbavila" svého historického majetku.

Ústavní soud je podle České republiky (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Přestože argumentační těžiště posuzované ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, resp. představuje pokračování v polemice s právními názory, jež tyto soudy vyslovily, brojí stěžovatel jejím petitem toliko proti usnesení dovolacího soudu, jímž byl mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný [v režimu ustanovení ].

Při posuzování ústavních stížností - v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest - je však Ústavní soud vázán jejich návrhem (petitem); teprve vymezením napadených rozhodnutí je totiž konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly).

Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti neoponuje (nepředkládá explicitně žádné argumenty, proč jeho dovolání naopak nepřípustné nebylo) a Ústavnímu soudu předestírá totožné námitky, jež dříve adresoval soudu dovolacímu (aniž by jeho závěry podrobil ústavněprávní kritice), dává tím srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.

Tím ovšem staví Ústavní soud do pozice další opravné instance (v režimu obecného soudnictví), jež mu (viz výše) u svěřena nebyla.

Z těchto důvodů se musí Ústavní soud omezit výlučně na posouzení otázky, zda Nejvyšší soud napadeným usnesením neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (stěžovatelem zdůrazněné "právo na samosprávu" mu samozřejmě nesvědčí, pročež se jej nemůže v soudním řízení domáhat).

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině (procesně) právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a výkladovou libovůlí.

Takový interpretační exces však v posuzované věci shledán nebyl, a stěžovatel jej ostatně - jak bylo výše zaznamenáno - ani netvrdí.

Již jen pro úplnost se sluší zdůraznit, že stěžovatelem namítanými pochybeními nalézacího a odvolacího soudu ("překvapivá" změna právního názoru soudu) se Ústavní soud věcně zabývat nemohl, neboť stěžovatel k tomu ústavněprávní přezkum neotevřel. Ostatně nikterak se nenaznačuje, že by tyto soudy při vymezení podmínek "naléhavého právního zájmu" a "aktivní legitimace" ve vztahu k určovací žalobě podle vybočily z jejich standardního procesního pojímání.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu