Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3079/11

Ústavní soud rozhod v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. R. F., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Brno, Chládkova 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011 č. j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, neboť míní, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 základních práv a svobod (dále jen " "), v článku 90 y a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 3. 2011 č. j. -28 uložil žalované České podnikatelské pojišťovně a. s., Vienna Insurance Group, zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 11 700 Kč s úrokem z prodlení představující dlužné pojistné plnění z úrazového pojištění vypočtené jako rozdíl mezi pojistným plněním za 66 dnů skutečné léčby a již poskytnutým plněním za 27 dnů léčení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 č. j. -49 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Vysvětlil, že výše pojistného plnění byla v pojistné smlouvě určena kombinací denního odškodného a maximální doby léčení pro daný úraz stanovené dle Oceňovacích tabulek (v případě úrazu stěžovatelky 27 dnů), které byly podle všeobecných obchodních podmínek nedílnou součástí pojistné smlouvy a stěžovatelce byly k dispozici ve všech obchodních místech žalované.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Oceňovací tabulky jí nebyly předány a nebyla s jejich obsahem seznámena, a pouhou zmínkou ve všeobecných pojistných podmínkách se podle jejího názoru nestaly součástí pojistné smlouvy. Jednostranné vydání oceňovacích tabulek má za následek, že výše pojistného plnění je závislá na vůli žalované a není zřejmé, zda oceňovací tabulky existovaly v době uzavření pojistné smlouvy ve shodné podobě nebo byly vytvořeny později.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí se dostalo náležitého postavení účastníka řízení a nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci obecnými soudy (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominul ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítl "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. Srozumitelně objasnil důvody, pro které za součást pojistné smlouvy považoval i Oceňovací tabulky, tyto důvody jsou obhajitelné, a o ústavněprávně relevantní interpretační exces či svévoli zde nejde. A to přesto, že nelze přehlédnout, že režim, v němž se tyto tabulky staly součástí toho, co bylo stranami pojistné smlouvy dohodnuto, "přívětivý" k pojištěnému není a obava z "nerovnováhy v právech" není bez významu. Na druhé straně se však jakkoliv nenaznačuje, že tyto tabulky, zakotvené ve Všeobecných pojistných podmínkách, resp. Doplňkových pojistných podmínkách, a k nimž se podpisem pojistné smlouvy výslovně přihlásila, stěžovatelce - oproti proklamaci tam vyjádřené - před uzavřením smlouvy objektivně přístupné nebyly. Okolnost, že jí Oceňovací tabulky poté "nebyly předány", již rozhodná není, a úvaha o možných změnách tohoto aktu je stěžovatelkou předestírána zjevně jen v rovině hypotetické.

Námitce, že odvolací soud rozhodl bez jednání, přiznat relevanci nelze rovněž, jestliže stěžovatelka neoponuje sdělení odvolacího soudu, vtělenému do odůvodnění napadeného rozhodnutí, že tak postupoval v souladu s ustanovením , resp. s jejím souhlasem. Stejně tak neplatí, že odvolací soud stěžovatelce "nepřiznal" právo dovolání, neboť nepřípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku plyne ze zákona (viz ).

Podmínky, za kterých odvolacím soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu