Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2934/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2011, čj. - 952, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2010, čj. - 881, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž vystupoval na straně žalobce. Podle jeho tvrzení byla uvedenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva stanovená v , y ČR, v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele, obecné soudy zásadními právními pochybeními při právním hodnocení nároku stěžovatele a přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, stěžovateli podstatně zmenšily jeho, prací v emigraci poctivě získaného majetku. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, aniž se "patřičně zabýval prokázanou nepřiměřeností právní hypotézy a rezultující otázkou zásadního právního významu a používá jednostranně zvláštní argumentaci ležící časově i obsahově mimo společnou věc a nechal takto zde nezúčastněného stěžovatele nést majetkoprávní následky minulého režimu."

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně, rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, čj. - 656, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 24. 4. 2009, čj. - 688, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaného k nemovitostem specifikovaným v rozsudku (výrok I). Předmětné nemovitosti výrokem II. rozsudku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, který byl výrokem III. zavázán zaplatit stěžovateli na konečném vypořádání částku 2,550.000,- Kč. Ve výroku IV. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 10. 2010, čj. - 919, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III. a V. a změnil výroky o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s prováděním a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, přičemž neuvedl žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, kterou by podložil svá tvrzení o porušení svých, ústavně zaručených práv. K takové polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud nevykonává žádný přezkumný dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které zásadně nezasahuje, pokud soudy postupují v souladu s u ČR, d i mezinárodními smlouvami podle y ČR.

V posuzované věci nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. Soud prvního stupně i soud odvolací náležitě zhodnotily provedené důkazy v souladu s pravidly stanovenými v a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními . Odvolací soud srozumitelným způsobem objasnil důvody, pro které nepovažoval za potřebné doplnění dokazování, stejně tak jako důvody, které jej vedly k rozhodnutí o změně výše přiznaných úroků. Dovolací soud pak řádně odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Pokud stěžovatel nesouhlasí s důvody, které dovolací soud vedly k závěru o neexistenci otázky zásadního právního významu, neznamená to bez dalšího porušení jeho základních práv. Ústavní soud proto zcela odkazuje na skutkové a právní závěry obecných soudů. V předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu