Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3149/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2011, č. j. -6, a proti "všem s tím souvisejícími rozhodnutími ve věci sp. zn. ", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, jakož i jeho další blíže neoznačená rozhodnutí vydaná ve věci sp. zn. , jelikož je přesvědčen, že jím (jimi) byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že došlo k porušení článku 36 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " ").

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl odmítnut návrh stěžovatele ze dne 20. 6. 2011 na určení lhůty k provedení procesních úkonů Městským soudem v Brně, a to k vydání rozhodnutí "u námitky neúčinnosti doručení písemnosti, podané dne 18. 4. 2011 (zn. MB 180411/3) -49 Nc 135/09usn. + 2 soudem neoznačené", neboť podle krajského soudu neobsahoval náležitosti podle , věty druhé, , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel vady návrhu neodstranil ani k výzvě soudu, doručené mu 1. 7. 2011.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "mu bylo soudy opětovně doručováno na chybnou doručovací adresu ..., v důsledku čehož žádnou u či zásilku od soudu neobdržel a o úkonech soudu se dozvěděl až při jedné z návštěv soudu"; též se domnívá, že za situace, kdy informoval soud o svých omezených možnostech přebírání pošty, se mu mělo dostat "lepšího" poučení o právních podmínkách doručování písemností soudem a mělo být využito všech možností doručení, jež zákon poskytuje. Stěžovatel dále namítá, že nesprávným postupem městského a posléze i krajského soudu, který jej při rozhodování o podaném návrhu dle zákona o soudech a soudcích "neoprávněně zatěžuje s žádostí o bližší specifikaci procesního úkonu", dochází ke zbytečným průtahům v řízení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo mu v řízení o návrhu na určení lhůty k úkonu, jež je jediným relevantním řízením, jehož přezkoumání se lze nyní domáhat, upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že by jeho procesní práva zde mohla být dotčena.

Jinak by tomu mohlo být až v situaci, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily (a tomu korespondující procesní postup), byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní závěr krajského soudu, že návrh na určení lhůty trpěl vadami, které stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil, a tudíž jeho návrh nelze věcně projednat, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Ke stejnému závěru přitom dospěl Ústavní soud ve věci téhož stěžovatele již dříve, a jeho ústavní stížnost usnesením ze dne 2. 8. 2011

sp. zn.

odmítl.

Důvodu k úsudku, že by procesními postupy městského a krajského soudu mohlo dojít k bezdůvodným průtahům v řízení, zde není rovněž; prvního soudu se ústavní stížnost petitorně netýká, a za zcela neadekvátní - v návaznosti na výše uvedené - je názor stěžovatele, že průtahy v řízení způsobuje soud krajský, neboť výzvy k "bližší specifikaci procesních úkonů" za "neoprávněné" mít nelze (viz

sp. zn.

); mnohé naopak nasvědčuje tomu, že je to naopak sám stěžovatel, který svými nekvalifikovanými návrhy postup v řízení ztěžuje.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje formálně (podle jejího petitu) proti dalším rozhodnutím vydanými soudy v řízení sp. zn. , jde o návrh, jenž je - i zde - zatížen vadami, spočívajícími (mimo jiné) v tom, že je stěžovatel nikterak nespecifikoval, což zakládá důvod pro jeho odmítnutí (v této části) podle . Ústavní soud dává najevo opakovaně (stejně jako v jiných věcech stěžovatele), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech návrhu dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost a za této situace se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu