Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2337/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. R., CSc., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2011, čj. -1244, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, čj. -1204, změnil předchozí rozsudek téhož soudu v části výživného tak, že stěžovatel jako otec je povinen přispívat na výživu syna zvýšeným výživným počínaje od 1. 12. 2000 v částce 1700 Kč měsíčně, počínaje od 1. 9. 2002 v částce 1900 Kč měsíčně, počínaje od 1. 9. 2004 v částce 2100 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2006 v částce od 2500 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2008 v částce 2700 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2010 v částce 3000 Kč měsíčně, splatným vždy každého 15. dne v měsíci k rukám syna (výrok I.). Ve výroku II. soud uložil stěžovateli povinnost uhradit dlužné a neuhrazené výživné od 1. 12. 2000 do 31. 10. 2010 v částce 84 000 Kč k rukám syna do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. soud zamítl návrh otce na snížení výživného, a ve výroku IV. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, čj. -1244, tak, že pod výrokem I. rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ve výroku II. povolil stěžovateli dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2000 do 30. 4. 2011 zaplatit do 30 dnů od právní moci rozsudku, a konečně ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení svých práv upravených v a násl., , d, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména namítá, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy, neboť syn se jej zcela zřekl, odmítá jej z vlastní vůle vídat a po dovršení 18 let si změnil příjmení; s touto námitkou se soudy nevypořádaly. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy vzaly za prokázané, že se potřeby nezletilého syna opakovaně zvýšily; na jednom místě ústavní stížnosti tvrdí, že k tomuto závěru dospěly bez jakéhokoliv prokazování, na jiném konstatuje, že se spokojily s matkou předloženým a jí vypracovaným seznamem výdajů domácnosti (s výjimkou potvrzení od zaměstnavatele v SRN). Namítá též, že studium jednoletého pomaturitního kurzu anglického jazyka není přípravou na budoucí povolání (navíc ve 22 letech). Obecné soudy ani nevzaly v potaz skutečné příjmy a životní úroveň otce (poukazuje na nálezy

sp. zn.

,

, nezkoumaly možnost uplatnění otce na trhu práce (

), a řádně nezhodnotily životní úroveň matky. Porušení práva na spravedlivý proces shledává stěžovatel též v tom, že soud I. stupně zamítl důkaz spočívající v prokázání účasti otce na výběrových řízeních, a nezohlednění potvrzení úřadu práce, že řádně plnil všechny povinnosti a ucházel se o práci na nabízených místech, leč neúspěšně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Stěžovatelova ústavní stížnost je ve své podstatě pouhou polemikou se závěry, které v civilním řízení učinily obecné soudy. Námitky stěžovatele se týkají učiněných skutkových zjištění, i jejich právního posouzení, zpravidla však výlučně z pohledu interpretace a aplikace jednoduchého práva. Stěžovatel kupř. poukazuje na to, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, nebo namítá, že pomaturitní studium anglického jazyka není přípravou na budoucí povolání. Posouzení těchto otázek však náleží obecným soudům, a nikoliv soudu Ústavnímu, neboť samy o sobě postrádají ústavní rozměr. Nelze ani považovat za důvodnou výtku, která by mohla věc posunout do ústavní roviny, a sice že se soudy obou stupňů s těmito námitkami nevypořádaly; z jejich rozhodnutí je totiž patrné, že se náležitě vypořádaly nejen s těmito okolnostmi, ale adekvátně zdůvodnily i další stěžovatelem zpochybňované skutečnosti. Zde stačí jenom poukázat na stěžovatelem napadený závěr o potřebách oprávněného: o výživném bylo naposledy rozhodováno v roce 1996 v době, kdy bylo jeho dítěti pět let; od té doby jeho potřeby přirozeně s přibývajícím věkem rostly. Stejně tak se soudy řádně zabývaly potřebami nezletilého dítěte, a v dostatečné míře též celkovou životní úrovní obou rodičů; nejen jejich výdělkovými poměry, ale i rodinnou situací apod. Celkově lze tedy uzavřít, že stěžovatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na dostatečných skutkových zjištěních, a že jeho právní závěry nejsou v rozporu s těmito zjištěními.

K námitce, že byl zamítnut důkazní návrh stran prokázání účasti na výběrových řízeních, Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v , podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov. y ČR). Teprve vyčerpá-li stěžovatel neúspěšně všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, může se bránit ústavní stížností u Ústavního soudu. Ze subsidiarity ústavní stížnosti zároveň vyplývá, že nestačí pouze formálně vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, ale že je nutno vyčerpat je efektivně. Efektivní (též materiální) vyčerpání těchto prostředků není zpravidla podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti, ale její opodstatněnosti; nemůže být proto opodstatněná ústavní stížnost, v níž stěžovatel vznáší námitky, které předtím neuplatnil. To se týká rovněž námitky, že byl zamítnut zmíněný důkazní návrh; stěžovatel tuto údajnou vadu nevytkl ve svém odvolání, a proto ji nemůže ani uplatňovat v ústavní stížnosti.

Bez ohledu na to ale Ústavní soud dodává, že odvolací soud na základě provedeného dokazování zcela opodstatněně dospěl k závěru, že nezaměstanost otce je pouze důsledkem jeho nezodpovědného postoje, který opustil podnikatelskou činnost, aniž měl zajištěno jiné zaměstnání, což v kontextu s ukončením pracovního poměru v roce 2010 potvrzuje, že nemá zájem uplatnit se v pracovní činnosti tak, aby dostál své vyživovací povinnosti. Ústavní soud rovněž připomíná, že odvolací soud se zabýval kvalifikací stěžovatele, jeho profesní drahou, zjišťoval u úřadu práce tomu odpovídající volná pracovní místa, jakož i možné výdělky z nich plynoucí. Aplikaci druhé věty § 96 odst. 1 zákona o rodině - podle níž "při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika" - lze proto považovat v souzené věci za opodstatněnou a podloženou provedeným dokazováním.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle . Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 1. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu