Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1239/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. -73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 č. j. -58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2008 č. j. -41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo garantované d (dále jen " ").

Stěžovatelka nesouhlasí s částkou přiznaného přiměřeného zadostiučinění. Základní částka odškodnění měla být dle jejího názoru přizpůsobena okolnostem případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v - e , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Soudy konstatovaly značný význam řízení pro stěžovatelku (šlo o statusovou věc), která k délce řízení nijak nepřispěla, i pochybení soudu při doručování, bylo proto na místě, aby základní částku odškodnění zvýšily minimálně o 50 %. Porušení tvrzeného článku y stěžovatelka spatřuje i v nepřiznání nároku na náhradu škody v podobě nákladů spojených s právním zastoupením ve věci stížnosti podané k ESLP. Má za to, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly účelně vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, a to včetně nákladů zastoupení, které se určí podle Nesouhlasí tedy s tím, že by měla prokazovat, že jí nějaká škoda vznikla. Pokud měla v řízení před ESLP advokáta, je vcelku pochopitelné, že mu za toto zastupování zaplatila odměnu. Výši této odměny však prokazovat nemusí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka se žalobou domáhala po státu zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 878.500,- Kč, vzniklou nepřiměřenou délkou řízení o rozvod manželství vedeného původně u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, posléze u Okresního soudu v Ústí nad Labem, a zaplacení materiální škody ve výši 442.680,- Kč představující náklady řízení spojené s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Žalobě předcházela žádost o odškodnění nároku, podaná u žalovaného, na základě níž bylo stěžovatelce poskytnuto odškodné ve výši 121.500,- Kč. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Soud přisvědčil žalobě v tom, že řízení v dané věci trvalo s ohledem na jeho předmět nepřiměřeně dlouho, byť nebylo skutkově ani právně složité, přičemž stěžovatelka se na délce řízení nijak nepodílela. Příčina byla shledána jednoznačně v obstrukčním a šikanózním přístupu žalovaného. V důsledku porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě tak stěžovatelce vznikla nemajetková újma. Soud podrobně rozebral kritéria rozhodná pro přiznání zadostiučinění a způsob výpočtu jeho výše a částku poskytnutou žalovanou dobrovolně shledal za přiměřenou. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem dovolání v části, směřující proti potvrzujícímu výroku ohledně částky 442.680,- Kč zamítl, jinak je odmítl jako nepřípustné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ustanovení ]. Není tak běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka brojí jednak proti výši přiznaného zadostiučinění, které dle jejího přesvědčení dostatečně neodráží dopady, které dlouze vedené řízení pro ni mělo, a jednak proti nepřiznání požadované náhrady majetkové škody. Domáhá se tak přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí stejné argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.

Ohledně přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu je třeba vzít v úvahu, že výše náhrady nemajetkové újmy dle a není stanovena fixní částkou. Je ponecháno na zvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho okolnostem, přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené danému případu. Posouzení konkrétních okolností a stanovení konkrétní částky však spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přiznanou částku přepočítávat a pouze na základě eventuálního vlastního subjektivního názoru ji snižovat či zvyšovat. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda v souvislosti s jejím přiznáním a určením výše byla dodržena zákonná kritéria, či zda v důsledku svévolného postupu nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O takový postup se však v projednávané věci nejedná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, především z podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil, vyplývá, že se soudy hledisky uvedenými v ustanovení řídily a pod kritérium významu řízení zahrnuly i okolnosti namítané stěžovatelkou. Dostatečně také vyložily důvody, které vedly k přiznání zadostiučinění ve výši, která stěžovatelce připadá jako nepřiměřeně nízká. Soud prvního stupně přitom poukázal na konkrétní rozhodnutí ESLP, podle nichž je akceptovatelné, že částky přiznané při odškodnění nemajetkové újmy před vnitrostátními soudy, budou nižší než částky přiznávané soudem. Jistou analogii shledal s věcí Voleský proti České republice (v němž ESLP přiznal stěžovateli částku 5.000,-EUR), a to s ohledem na srovnatelnou délku řízení, průběh řízení, obstrukce jednoho z účastníků i vzhledem k důležitosti věci, s níž je spojován požadavek zvýšené péče. Pokud po zvážení všech kritérií uvedených v a zohlednění judikatury ESLP dospěl k názoru, že žalovanou přiznaná částka 121.500,- Kč je přiměřená, Ústavní soud neshledává důvod, aby jeho přesvědčivě odůvodněný závěr přehodnocoval.

Soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly i nárokem stěžovatelky na náhradu škody, spočívající ve vynaložených nákladech za podání stížnosti u ESLP. Soud I. stupně zamítnutí tohoto nároku odůvodnil judikaturou vyšších soudů i judikaturou ESLP a mj. dovodil, že stěžovatelka ani netvrdila, že byť jen částečně tvrzené náklady řízení před ESLP již vynaložila. Neprokázala tak vznik majetkové újmy. V tomto směru je třeba odkázat především na napadený rozsudek dovolacího soudu, který shledal dovolání stěžovatelky přípustné pro zásadní právní význam otázky, zda má stěžovatelka nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených za právní zastoupení při podání stížnosti k ESLP, jestliže netvrdí, že by náklady na zastoupení skutečně vynaložila. Z ustanovení dovodil, že náklady řízení spojené se stížností k ESLP lze považovat za škodu ve smyslu uvedeného zákona tehdy, jestliže byl poškozený jako stěžovatel odkázán ESLP na vnitrostátní prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení a náklady spojené s podáním stížnosti mu nebyly ESLP přiznány. Platí však, že musí být splněny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, poškozený tedy musí tvrdit a prokázat vznik škodní události, vznik škody a příčinnou souvislost. Nestačí tedy tvrdit a prokázat, že při podání stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátem. Skutečnost, že se náhrada škody v tomto směru nakonec určí podle , o odměnách advokátů, plní funkci limitu rozsahu náhrady škody. Analogie s mechanismem rozhodování o nákladech řízení v občanském soudním řízení, kterou prosazuje stěžovatelka, nepřichází v úvahu, neboť náhrada nákladů v občanském soudním řízení není postavena na bázi náhrady škody a náklady jsou zpravidla přiznávány na základě výsledku řízení, a to ve formě paušalizovaných sazeb. Nejvyšší soud tedy reagoval na námitky stěžovatelky, které nyní vznáší v ústavní stížnosti. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným způsobem. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Zásah do práva garantovaného y tedy zjištěn nebyl.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu