Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 415/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, BBH, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Klimentská 1207/10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -208 z 26. 11. 2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -169 z 16. 11. 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -135 z 11. 6. 2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky číslo , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dne 12. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to (řečeno zjednodušeně), že soudy žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) přiznaly zvláště na základě nemístné aplikace vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky číslo , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška" nebo "citovaná vyhláška") nepřiměřeně vysokou náhradu škody na zdraví, konkrétně náhradu za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka se rovněž v této souvislosti domnívá, že citovaný vyhlášky je svojí povahou protiústavní (soud ho neměl aplikovat), neboť ve svém důsledku dává soudu možnost konstituovat nárok na náhradu škody na zdraví. V tom ale stěžovatelka spatřuje zejména porušení článku 2 odst. 3 y, článku 2 odst. 2 d (dále jen " "), článku 90 y a ve svém důsledku též článku 36 y.

II.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí orgánů veřejné moci, resp. soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému přezkumu; aniž by se k tomu uchýlil, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Aplikace § 7 odst. 3 citované vyhlášky je určována judikaturou - sám Nejvyšší soud přitom zjevně připouští aplikaci tohoto ustanovení ve dvou základních situacích: buď v situaci stěžovatelkou uváděné, kdy společenské uplatnění jedince před poškozením zdraví bylo výjimečné, anebo v situaci, kdy poškození zdraví jednotlivce je mimořádné. Na takovémto výkladu nelze shledávat nic protiústavního, ostatně druhou zmiňovanou situaci, kdy je správné aplikovat předmětné ustanovení, aproboval sám Ústavní soud ve své nálezové judikatuře - srov. přiměřeně nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, str. 499)

Uvádí-li stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti, že citované ustanovení umožňuje soudu konstituovat nárok na náhradu škody, pak toto tvrzení není správné, a to už proto ne, že předmětná vyhláška se zabývá výší odškodnění. Nadto ze systematiky vyhlášky plyne, že její § 3, § 6 a § 7 jsou ve vzájemném vztahu - míra odškodnění (nikoliv tedy nárok na odškodnění) se tak primárně neodvíjí ("nekonstituuje") od § 7 ale od § 3 citované vyhlášky.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Návrh na zrušení ustanovení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky číslo , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, s ní spojený odmítl podle ustanovení ; jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu