Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2766/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2011, čj. - 408, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení, jako porušujícího y a d (dále " ").

Stěžovatel nesouhlasí s tím, že Krajský soud v Plzni (dále "odvolací soud"), za použití ustanovení , potvrdil usnesení Okresního sudu Plzeň - město ze dne 1. 4. 2011, čj. - 383, kterým zmíněný soud m.j. rozhodl, že žádný z účastníků sporu nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se nezabýval námitkami stěžovatele, nepřihlédl k tomu, že sedmiletý spor trval jen proto, že žalobce, byť od počátku zastoupen advokátem, nebyl schopen konstruovat svůj žalobní požadavek. Rovněž nevzal v úvahu, že žaloba byla od počátku odsouzena k neúspěchu, ani nezhodnotil poměry účastníků řízení. Nijak nedal najevo, že zvažuje aplikaci a nedal mu prostor vyjádřit se k ní.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobce se v žalobě proti stěžovateli domáhal určení neplatnosti smlouvy o půjčce a o zajišťovacím převodu práva, ve spojení s dohodou o převodu členských práv a povinností a exekutorského zápisu Mgr. Martina Tunkla, sp. zn. 2 EZ 20/04, ze dne 21. ledna 2004. Poté co věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího, který zrušil všechna předcházející rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení, změnil žalobce svou žalobu na určení, že je členem Stavebního bytového družstva Plzeň - sever a svědčí mu právo nájmu družstevního bytu. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 4. 2011, čj. - 383, byli do řízení přibráni jako další účastníci Stavební bytové družstvo Plzeň - sever a J. N. a došlo k ukončení účasti stěžovatele. Zároveň tento soud rozhodl, že žalobce a stěžovatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne ze dne 27. 6. 2011, čj. - 408, které stěžovatel učinil předmětem své ústavní stížnosti. Odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil s tím, že vůči sobě nemají ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a textem napadeného rozhodnutí, dospěl (se zřetelem ke skutečnosti, že je oprávněn věc zkoumat pouze z hlediska ústavnosti) k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele na posouzení otázky "správnosti" výroku o nákladech řízení, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Při posuzování problematiky nákladů řízení dal Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně najevo, že ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy považuje tuto problematiku za jednoznačně podružnou a při jejím zkoumání postupuje nanejvýš zdrženlivě. I když se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, zejména jde-li o vysokou částku, nelze jej, z hlediska kritérií spravedlivého procesu, klást na stejnou úroveň jako rozhodnutí ve věci samé.

Pokud stěžovatel namítá "zmatenost" soudu prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení, nelze mu v tomto ohledu dát za pravdu. V napadeném usnesení (přesto, že později jeho výrok odvolací soud označil za nesprávný) srozumitelně uvedl, že při rozhodování o nákladech považoval za nutné postupovat podle , neboť stěžovatel činil během řízení hmotněprávní úkony (převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu), ačkoliv věděl o probíhajícím řízení. Za této situace by bylo nepřiměřené, aby mu žalobce hradil náklady řízení.

Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, ani zde nelze stěžovatelovy námitky pokládat za opodstatněné. Z výjimečnosti použití m.j. vyplývá judikaturou Ústavního soudu opakovaně připomínaný požadavek, že soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu jeví jako nespravedlivé rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci, resp. procesního zavinění. Tyto úvahy musí vycházet z konkrétních skutečností, vystihujících zvláštnosti dané věci. Pokud je výjimečná aplikace tohoto ustanovení dostatečně odůvodněna, nelze v ní spatřovat porušení práva na soudní ochranu ve smyslu y.

Přesto, že ve zkoumaném případě odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení označil za nesprávný, uzavřel, že vzhledem k okolnostem věci a poměrům účastníků je spravedlivé, aby stěžovateli nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, i za situace, kdy žalobce změnou žaloby způsobil, že již není přípustné jeho účastenství. Bylo to jednání stěžovatele, které vedlo ke vzniku sporu. Povinnost žalobce hradit jeho náklady řízení podle se proto jevila odvolacímu soudu jako nepřiměřená tvrdost vůči žalobci, což jej vedlo k použití . Použití tohoto ustanovení přitom srozumitelně, logicky a dostatečně konkrétně odůvodnil, takže Ústavní soud nemá, co by jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska vytknul.

Pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud zkoumal porušení práva na spravedlivý proces rovněž z pohledu (stěžovatelem tvrzené) překvapivosti rozhodnutí. V nálezu

sp. zn.

, ze dne 24. 2. 2004 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, č. 27, str. 255), shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů, stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval . Jinak řečeno, ačkoliv nalézací soud účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení a ten v odvolání zpochybňoval jeho výši, odvolací soud mu nepřiznal žádnou náhradu odkazem na . V nálezu

sp. zn.

, ze dne 6. 2. 2007, na který stěžovatel odkazuje, pak Ústavní soud, z potenciální překvapivosti rozhodnutí, dovodil povinnost soudu před tím, než použije moderační právo podle , dát účastníkům řízení prostor se k zamýšlené moderaci vyjádřit, případně navrhnout provedení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.

Závěry vyplývající z citovaných rozhodnutí však v žádném případě nedopadají na v této věci posuzované usnesení odvolacího soudu, neboť Ústavní soud v něm (na rozdíl od shora citované věci

sp. zn.

) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci . Ústavní soud tak v napadeném rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odvolací soud zcela jasně vyjádřil důvody, které jej vedly k použití . Ústavní soud považuje jeho postup za odpovídající kritériím kladeným na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, nezbylo než ji odmítnout podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu