Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1979/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky Městské části Praha - Křeslice, Štychova 2, Praha 10, zastoupené JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2009 č. j. -147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 27. 7. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní subjektivní práva garantovaná jí zejména článkem 36 odst. 1d (dále jen ""), článkem 90 a 95y a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů číslo 3, 5, 8 a 11. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti velmi obsáhle polemizuje se závěrem obecných soudů (řečeno souhrnně), že pro hlavní město Prahu mohou její městské části platně nabývat nemovitý majetek jen se souhlasem Rady hlavního města Prahy (stěžovatelka se přitom s odkazem na jí proklamovanou dosavadní praxi domnívá, že tento souhlas není nutný). Stěžovatelka má rovněž za to, že nedostatek tohoto souhlasu nemůže bez dalšího znamenat absolutní neplatnost pro rozpor se zákonem, neboť absolutní neplatnost může nastoupit jen při takzvaném kvalifikovaném rozporu se zákonem; s touto argumentací se přitom Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podle stěžovatelky vůbec nevypořádal.

II.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí orgánů veřejné moci, resp. soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému přezkumu; aniž by se k tomu uchýlil, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Všechny soudy ve věci rozhodující (Nejvyšší soud z toho nevyjímaje) totiž svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily (v případě odvolacího soudu jde přitom o odůvodnění vyčerpávající). Pokud stěžovatelka v této souvislosti předkládá jiný výklad ve věci relevantních právních předpisů, než jaký zvolily obecné soudy, pak tím toliko polemizuje na úrovni jednoduchého práva s jejich právními závěry - to ovšem samo o sobě nemůže mít ústavněprávní relevanci. Právě zmiňované se ostatně týká i teoreticko-právních aspektů absolutní neplatnosti, kdy stěžovatelka proti sobě staví koncepci, ze které vyšly soudy, a tu, z níž vyšla sama stěžovatelka.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu