Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2262/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. O. H., 2) J. H., 3) V. H. a 4) A. H., zastoupených JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem Praha 10, Černomořská 419/10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, čj. - 180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných) navrhli zrušení v záhlaví označeného rozsudku s odůvodněním, že jeho vydáním bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť Vrchní soud v Praze rozhodoval v řízení v rozporu se zákonem a nerespektoval jejich práva deklarovaná y ČR a d (dále jen " ").

Jedná se o rozsudek, kterým Vrchní soud v Praze, k odvolání žalobce, změnil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2010, čj. - 155, tak, že ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2004 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005), jímž bylo všem stěžovatelům uloženo zaplatit žalobci každý částku 40.015,- Kč.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právním názorem odvolacího soudu a tvrdí, že tento soud značně restriktivně vztáhl zásadu koncentrace směnečného řízení podle i na důkazní návrhy. Napadené rozhodnutí popírá princip rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy dědictví ve smyslu . Stěžovatelé v této souvislosti popsali průběh dědického řízení a okruh osob, které v jeho průběhu uplatnili své pohledávky. Podle stěžovatelů měl vrchní soud, před vydáním napadeného rozsudku, seznámit účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a umožnit jim se k němu vyjádřit. Tím, že tak neučinil, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zásadně tak zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu a y. Napadené rozhodnutí stěžovatelé považují za nepředvídatelné a jeho vydání pro ně mělo "nepochybně důsledek i ve zvýšení povinnosti k úhradě nákladů řízení a prodloužení doby, za kterou byli zavázáni k úhradě úroků z prodlení."

Po přezkoumání ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že je zjevně neopodstatněná.

Především bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí není v rozporu s principy ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Navzdory jejich tvrzení o nedostatcích rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud zjistil, že odvolací soud se jejich argumenty podrobně zabýval a řádně objasnil, jaké důvody jej vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně vycházel ze znaleckého posudku a aplikoval přiléhavé zákonné ustanovení. Odvolací soud však konstatoval, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že dědici mohou v řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého nabyli, byla již vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních věřitelů zůstavitele jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu existujících pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení než vymáhaná pohledávka. Stěžovatelé však v námitkách neuvedli žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že plnili na existující pohledávku. Vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna existence pohledávek třetích osob, které stěžovatelé uhradili, odvolací soud konstatoval, že nelze dospět k závěru, že jejich námitky byly důvodné.

Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se argumenty stěžovatelů podrobně zabýval, přičemž stěžovatelé tytéž argumenty vznesli opět v ústavní stížnosti, aniž by je doplnili tak, aby jejich věc dostala ústavně právní dimenzi. Ústavní soud proto neměl důvod se jejich námitkami jakkoli dále zabývat a v dalším jen odkazuje na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Pokud jde o námitky stěžovatelů, týkající se výkladu dědického práva, nutno připomenout, že interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud již mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Výše uvedenému odpovídá i judikatura Ústavního soudu, ze které vyplývá, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů ( ), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu podle y, jak se v posuzované věci (podle přesvědčení Ústavního soudu) stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41 (45 - 46)]. K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů tedy nedošlo.

Protože Ústavní soud v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatelů nezjistil, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle , o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu