Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2631/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Liberta, a. s. - v likvidaci se sídlem Mělník, Strážnická 1518, zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 č. j. -322 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009 č. j. -267 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007 č. j. -214, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její věci, jelikož je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2007 č. j. -214 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu financí domáhala zaplacení částky 112 916 000 Kč s příslušenstvím; uplatněný nárok posoudil podle ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a ten shledal promlčeným dle ustanovení obč. zák.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2009 č. j. -267 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; promlčení nároku stěžovatelky nastalo marným uplynutím objektivní desetileté doby v případě náhrady škody ( obch. zák.) a stejný důsledek nastupuje i při posouzení nároku dle ustanovení či dle ustanovení obch. zák., v tehdejším znění ( obch. zák.).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2011 č. j. -322 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť - po podrobném posouzení stěžovatelčiných dovolacích důvodů - dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně nesouhlasí s počítáním počátku běhu promlčecí lhůty ode dne protokolárního předání a převzetí majetku, neboť v té době neznala jeho rozsah, přičemž nedostatky předávacího procesu, na nichž staví svůj žalobní nárok, byly odkrývány postupně počínaje rokem 1996, kdy bylo zvoleno nové představenstvo. Žalovaná si pochybení byla vědoma a zjištěné informace před ní tajila, a proto by promlčecí doba měla začít běžet teprve od roku 2005, kdy byla bezpečnostní opatření žalovanou zrušena a stěžovatelka se seznámila s průběhem vlastní privatizace.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení y, jež zaručuje každému domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měla k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání, a dovolací soud, ač toliko v režimu přípustnosti dovolání dle , se s jí vznesenými námitkami podrobně vypořádal. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou - co do právního posouzení věci - situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak nepřípustnou interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec rozhodných hledisek promlčení předmětného nároku vysvětlil obšírně a srozumitelně zejména dovolací soud, a na odůvodnění jeho rozhodnutí postačí odkázat (lze jen znovu stěžovatelce připomenout potřebu rozlišit promlčecí lhůty subjektivní a objektivní).

Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu