Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2904/11

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou se sídlem Dr. Davida Becehera 19, Karlovy Vary, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 6. 2011 č. j. -96, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 2. 2011 č. j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 29. 9. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měly být porušeny , , , 3 a 4 y a y ČR.

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi k návrhu matky - K. Š. na určení výchovy a výživy svěřil nezl. D. Š. do její výchovy a jeho otci - stěžovateli uložil povinnost platit na jeho výživu částku 2 000 Kč měsíčně s účinností od 25. 1. 2010 (výrok I.). Dále rozhodl o dlužném výživném otce na nezletilého za dobu od 25. 1. 2010 do 28. 2. 2011, o způsobu jeho úhrady (výrok II.), o dlužné částce ve výši 6 000 Kč jako nákladů na pořízení výbavy pro nezletilého (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávné posouzení majetkových poměrů obou rodičů a finančních potřeb nezletilého a polemizoval se závěry okresního soudu ohledně jeho schopností sehnat si zaměstnání. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. (výrok I.) a výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že nově vymezil období dlužného výživného a zvýšil tak celkový dluh na výživném stěžovatele k nezl. (výrok II.). Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku plně ztotožnil se závěry okresního soudu, které považoval za věcně správné, a podané odvolání označil za neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřel obdobné námitky, které již byly obsahem jak jeho ústních vyjádření učiněných v průběhu řízení o návrhu matky na určení výchovy a výživy nezletilého před okresním soudem, tak následně i obsahem jeho odvolání, tj. polemika se způsobem zjišťování a posouzení majetkových poměrů a finančních možností obou rodičů ze strany obecných soudů a z nich vyvozenými nesprávnými závěry o výši jeho vyživovací povinnosti k nezletilému. Svou argumentaci doplnil o odkaz na závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, s nimiž jsou uvedené závěry obecných soudů v rozporu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález

sp. zn.

, N 90/33 SbNU str. 371).

S námitkami stěžovatele stran porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném posouzení věci obecnými soudy, kdy v rozporu i s platným zákonem o rodině při určení výše výživného nedostatečně posoudily majetkové poměry a finanční možnosti obou rodičů nezletilého, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině i , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y. Ústavní soud je toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele i matky nezl., pracovní trh v daném regionu a schopnosti stěžovatele sehnat si zaměstnání s odpovídajícím výdělkem), jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném za vymezené období, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal rovněž i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů dosud neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavnímu soudu se nadto způsob posouzení věci a určení výše výživného ze strany obecných soudů jeví jako spravedlivý a dané situaci, s ohledem na majetkové poměry a finanční možnosti matky (výše rodičovského příspěvku, sociální dávky) a potencialitu příjmů stěžovatele, naprosto přiměřený (srov. k tomu např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) a judikaturu tam uvedenou). Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn.

Ústavní soud nepovažuje za relevantní a jeho závěry na posuzovaný případ nedopadají, neboť Ústavní soud v něm shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů, když odmítly provedení navrhovaných důkazů a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi, které vyšly v daném řízení najevo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu