Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 16 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (21)71640.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2602/11
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem Újezd 450/40, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 5 To 258/2011 , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2011, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 5 To 258/2011 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo ke stížnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "státní zastupitelství") zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 T 223/2010 , jímž bylo zastaveno řízení v trestní věci stěžovatele z důvodu promlčení trestního stíhání, a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje jedinou námitku, a to, že městský soud neměl podanou stížnost vůbec projednat, neboť nebyla podána v zákonem požadované formě. Ve smyslu § 62 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") písemnost doručuje orgán činný v trestním řízení do datové schránky (nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení). Podání stížnosti listino u doručenou do podatelny obvodního soudu tak není platně provedeným úkonem, který by měl jakékoliv právní účinky.
Stěžovatel odkazuje na svá práva zaručená mu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj