Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2627/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: AB - CREDIT, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1658/121, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, čj. - 879, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu jako porušujícího její základní práva zakotvená v , a 4, a d (dále " "), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v Dodatkového protokolu č. 1 k ní a konečně v y.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud zmíněným rozsudkem odmítl dovolání na základě argumentu, že jako vedlejší účastník není osobou oprávněnou podat dovolání. Tím došlo k porušení d, zaručujícího právo na spravedlivý proces, protože se nemohla dovoláním domáhat svých práv a účastnit se dovolacího řízení. Jelikož u dovolání neobsahuje specifickou úpravu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v občanském soudním řízení, je nutné je interpretovat s ohledem na zásadu rovnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu tak vykazuje známky svévole a došlo jím k porušení zásady rovnosti účastníků a ochrany jejich procesních práv. Stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. .

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že společnost Stazap Properties, a. s., podala žalobu na vynětí v žalobě označených nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce IFC TRANSPORT, spol. s r. o. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, čj. - 660, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, čj. - 779, jeho rozsudek změnil tak, že ze soupisu majetku konkurzní podstaty vyloučil stavbu č. p. 599 na pozemcích parc. č. 721/8 až 721/31, včetně pozemků a pozemky parc. č. 660/1, 716/1, 721/7, 925/3 a 970/17. Ohledně vyloučení pozemků parc. č. 659 a 662/3 rozsudek Městského soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V uvedeném sporu stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Proto její dovolání proti zmíněnému rozsudku Nejvyšší soud odmítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, čj. - 879, jako podané neoprávněnou osobou.

III.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod ( ). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a argumentů v ní obsažených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s tím, že její dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou, protože v předcházejících stadiích řízení vystupovala jen jako vedlejší účastník na straně žalované.

výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Výslovně připouští aktivní legitimaci vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky podat ( a ve znění účinném od 1. ledna 2001). Judikatura obecných soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 27. 5. 2003, uveřejněné pod číslem 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, usnesení sp. zn. , ze dne 27. 11. 2008 a další) se ustálila na závěru, že zmíněný zákon vedlejšímu účastníkovi právo podat dovolání nedává. Tento výklad je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J.; Drápal, L.; Mazanec, M.: , komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, str. 995, bod 2.). Stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 13. 2. 2003, bylo překonáno následnou judikaturou téhož soudu.

Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení y Ústavní soud dodává, že právo na soudní a jinou právní ochranu, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jí zjevně upřeno nebylo. Uvedený článek y zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, tedy v podstatě právo na proces respektující příslušná procesní pravidla, včetně vydání soudního rozhodnutí, a nikoli úspěch v soudním sporu podle představ stěžovatelky.

Ústavní soud tedy neshledal, že by zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Pokud jde o její nesouhlas s výkladem problematiky dovolání a postavení vedlejšího účastníka ze strany Nejvyššího soudu, lze jen konstatovat, že je to právě Nejvyšší soud, kterému, podle a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto jeho roli, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, založené na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě, o jehož správnosti nemá Ústavní soud důvod pochybovat.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu