Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2773/11

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011 č. j. -492 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2010 č. j. -359, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k nepřípustnému zásahu do jejích základních práv garantovaných , d (dále jen " ") a a y ČR.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen tamtéž uvedený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl nezletilý D. M. svěřen do střídavé výchovy obou rodičů, za podmínek specifikovaných v rozsudku, a bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti obou rodičů k nezletilému.

Stěžovatelka nesouhlasí s uvedenými rozhodnutími obecných soudů. V ústavní stížnosti uvádí, že navrhovala více než čtyřicet důkazů k prokázání nevhodnosti symetrické střídavé výchovy, přičemž soud prvního stupně nechal více než dvacet jejích návrhů na důkazy bez povšimnutí. Neprovedení těchto důkazů soud prvního stupně nijak neodůvodnil. Dále stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud bagatelizoval toto pochybení soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve smyslu judikatury Ústavního soudu o tzv. opomenutém důkazu. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v řízení bylo řádně rozhodnuto o veškerých návrzích otce, čímž došlo k porušení ústavní garance rovnosti účastníků řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, avšak Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněné. Tvrzení, která stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, jsou pouze opakováním námitek, jež uvedla již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že soud prvního stupně ani soud odvolací nepřisvědčil její argumentaci, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch. Smysl ustanovení hlavy páté y spočívá v garanci práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy při vydání napadených rozhodnutí porušily ústavní garance práva na spravedlivý proces podle hlavy páté y.

K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že hodnocením důkazů obecnými soudy se může zabývat pouze v případě, když zjistí, že obecné soudy postupovaly libovolně v tom smyslu, že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že obecné soudy dle y ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle hodnotí důkazy podle svého uvážení.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y. Obecné soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud konstatuje, že navzdory tvrzení stěžovatelky z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy velmi podrobně zdůvodnily, jaké úvahy je vedly k rozhodnutí o střídavé výchově v rovnoměrném intervalu a proč tento režim považují za optimální v zájmu nezletilého. Odvolací soud se dostatečně srozumitelně a řádně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatelky ohledně provádění a hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích neshledal žádný zásah do základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu