Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1327/11

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené Mgr. Adélou Chrastilovou, advokátkou v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:

Stěžovatelka podala žalobu proti zamítnutí své žádosti o částečný invalidní důchod. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. , byla její žaloba zamítnuta. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. , byla kasační stížnost stěžovatelky odmítnuta.

Z ústavní stížnosti samotné, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze kasační stížnost. Napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 10. 12. 2009 (srov. číslo listu 31). Podání stěžovatelky ve věci kasační stížností bylo předáno k poštovní přepravě dne 1. 12. 2010 (srov. číslo listu 36 a 40. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl usnesením z 9. 3. 2011, č. j. -50, pro její opožděnost. Mimo jiné uvedl, že lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti skončila v případě stěžovatelky 24. 12. 2009, resp. 28. 12. 2009, tedy nejbližší následující pracovní den. Stěžovatelka tedy kasační stížnost podala až po uplynutí zákonné lhůty, a to i přesto, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížností, jakož i o místu, kde je třeba kasační stížnost podat (srov. číslo listu 31, poslední stranu zamítavého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, č. j. -27). V odůvodnění uvedeného rozhodnutí krajský soud "na okraj" poznamenal, "... že žalobkyni doporučil, aby se obrátila se žádostí o odstranění tvrdosti zákona na příslušného ministra práce a sociálních věcí, a to prostřednictvím OSSZ a žalované." - srov. strana 4 citovaného rozsudku).

Stěžovatelka pak v této souvislosti brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to zejména pro porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka byla totiž jako naprostý právní laik krajským soudem poučena, že se má obrátit se žádostí o odstranění tvrdosti zákona na příslušného ministra práce a sociálních věcí. Protože byla takto soudem poučena, podala žádost o odstranění tvrdosti zákona, které ale nebylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 11. 10. 2010, č. j. 2010/71666-71, vyhověno. Jakmile tedy ve věci příslušný ministr rozhodl, podala stěžovatelka (podle svého tvrzení) kasační stížnost a zároveň žádala o ustanovení advokáta. Stěžovatelka není právník a tak se řídila poučením soudu; nejdříve vyčkala vyřízení žádosti o odstranění tvrdosti zákona a teprve poté podala kasační stížnost. Stěžovatelka je přitom toho názoru, že by měl Nejvyšší správní soud její kasační stížnost projednat, neboť jeho odmítavým rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36d (dále jen "") a ve smyslu článku 90y. Pojem spravedlivého procesu totiž v sobě podle stěžovatelky nepochybně zahrnuje i požadavek, aby o právech občana rozhodoval věcně příslušný soud, kterým v tomto případě je právě Nejvyšší správní soud.

II.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda byly splněny předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podle ustanovení ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje ustanovení ; to stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

V kontextu právě projednávané věci je nutno - podle přesvědčení Ústavního soudu - vyložit daný předpis (tedy ) tak, že stěžovatel musí opravné prostředky v řízení před obecnými (tzn. i správními) soudy využít řádně a v souladu s požadavky zákona, musí je tedy mimo jiné uplatnit v zákonem stanovených lhůtách. Trvá-li přitom zákonodárce na tom, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti vyčerpali všechny procesní prostředky v rámci podústavního práva, nečiní tak bezdůvodně. Naopak, chce stěžovatelům poskytnout co možná nejširší možnost ochrany jejich práv, a to takovou, která může - při splnění stanovených podmínek - jejich právní postavení pozitivně ovlivnit. Nevyužije-li však stěžovatel - jako v právě projednávaném případě - opravný prostředek v souladu se zákonnými podmínkami, nelze to považovat za řádnou ochranu vlastních práv. Proto není možné v právě projednávané věci považovat požadavek vyčerpání procesních prostředků určených k ochraně práva ve smyslu za splněný.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout. V souzené věci není totiž splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu cit. zákona (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387).

Zcela nad rámec právě uvedeného Ústavní soud ještě poznamenává, že právo jako člověkem vytvořený normativní systém není sto z povahy sebe sama dosahovat vždy optimálního řešení zohledňujícího nejrozmanitější okolností toho kterého konkrétního případu. Tato situace pak nastala i v projednávané věci, neboť i přes dodržení všech zákonem stanovených postupů došlo - podle mínění stěžovatelky - k tomu, že táž odůvodnění krajského soudu porozuměla zcela nesprávně a podala kasační stížnost opožděně. Tato dysfunkce práva nastalá v tomto konkrétním případě však nedává Ústavnímu soudu prostor pro jeho zásah; ani hmotněprávní či procesněprávní předpisy v případě stěžovatelky porušeny nebyly. Podle přesvědčení Ústavního soudu nebyla porušena ani základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává. Informace krajského soudu pro stěžovatelku, že se může obrátit i na ministerstvo práce a sociálních věcí se žádostí o odstranění tvrdosti zákona, byla zcela zjevně učiněna nad rámec věci; samo napadené rozhodnutí obsahovalo zřetelné a i graficky výrazné poučení o tom, kde a do kdy lze podat proti němu kasační stížnost jako příslušný opravný prostředek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2011

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj