Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2664/11

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti DIEMA s.r.o., IČ: 64084302, se sídlem Na Poříčí 1198, Frýdek-Místek, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011 č. j. -285, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladu řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a MUDr. J. A. a MUDr. M. S., oba bez právního zastoupení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byla dne 9. září 2011 elektronicky doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozsudku z důvodu porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhala toho, aby jim byla stanovena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 1 902 285,70 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených faktur za dodané zboží. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 16. března 2009 č. j. -210 její žalobě ve vztahu k vedlejšímu účastníku v plném rozsahu vyhověl, zatímco ve vztahu k vedlejší účastnici žalobu zamítl. Své závěry odůvodnil tím, že v dané věci nevzniklo právně relevantní sdružení fyzických osob ve smyslu , v platném znění, a proto vedlejší účastnice nemohla z důvodů dále specifikovaných v prvostupňovém rozhodnutí svou aktivitu vykonávat ani formou sdružení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávnost závěru krajského soudu o neplatnosti smlouvy o sdružení. S jejím právním názorem se ztotožnil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který svým rozsudkem ze dne 11. března 2010 č. j. -249 zavázal vedlejší účastnici zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem. Podle vrchního soudu totiž ke vzniku smlouvy, a potažmo sdružení, postačí jediná podstatná náležitost, a to dohoda o účelu sdružení, která v dané věci byla dána.

3. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, v němž za dovolací důvod spatřovala nesprávné právní posouzení věci podle , a to konkrétně závěr, že smlouva o sdružení byla neplatná. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 21. června 2011 č. j. -285, proti němuž směřuje ústavní stížnost, zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle jeho názoru nestanoví žádný právní předpis pro případ, že je podnikatel - fyzická osoba účastníkem sdružení podle a násl. , možnost nadále podnikat a činit právní úkony jen a pouze pod společným jménem sdružení a nikoliv pouze svým jménem. Ustanovení , podle něhož jsou ze závazků vůči třetím osobám účastníci zavázáni společně a nerozdílně, se uplatní pouze v případě, že účastník sdružení činí právní úkon, jenž takový závazek zakládá, pod společným jménem sdružení. Nelze-li dovodit, že takový úkon vůči třetím osobám byl učiněn tímto způsobem, nemohou být z takového úkonu ve smyslu výše uvedeného ustanovení zavázáni ani ostatní účastníci sdružení. Tím, že vrchní soud nepřihlédl k tomuto předpokladu a povinnost vedlejší účastnice k zaplacení kupních cen založil pouze na tom, že byla společně s vedlejším účastníkem účastnicí sdružení, bylo jeho právní posouzení věci neúplné a jeho rozhodnutí nesprávné.

4. Podle stěžovatelky se měl Nejvyšší soud zabývat pouze otázkou platnosti smlouvy o sdružení, nikoli pak způsobem, jakým fyzické osoby podnikající ve sdružení činí právní úkony navenek. Je totiž vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Platí tedy, že Nejvyšší soud není oprávněn zabývat se všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na znění nálezu ze dne 11. listopadu 2009

sp. zn.

(N 236/55 SbNU 283). Podle stěžovatelky v dané věci Nejvyšší soud vykročil z rámce své přezkumné pravomoci vymezené uplatněným dovolacím důvodem, když své rozhodnutí založil na posouzení právní otázky soudy nižších instancí dosud neřešené, neboť pro ty bylo rozhodující posouzení platnosti smlouvy o sdružení. Až teprve v dovolacím řízení byla klíčovou otázka právních úkonů fyzické osoby činěných za sdružení. Za těchto okolností měl Nejvyšší soud účastníky dovolacího řízení seznámit se svým možným novým právním náhledem na věc a před svým rozhodnutím jim dát šanci se k tomuto názoru vyjádřit. Tím, že tak neučinil, porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

II.

5. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

6. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu . Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález ze dne 12. ledna 2005

sp. zn.

, N 6/36 SbNU 53).

7. Napadeným rozsudkem byl zrušen rozsudek vrchního soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatelka může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. V souladu se svoji ustálenou judikaturou přitom Ústavní soud neshledal, že napadený kasační rozsudek, kterým bylo pouze zrušeno rozhodnutí správního soudu, lze považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, v tomto smyslu navíc neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. usnesení ze dne 24. července 2008

sp. zn.

). To s ohledem na obsah ústavní stížnosti znamená i to, že tím není vyloučena možnost, aby odvolací soud v případě, že by byl napadený rozsudek zatížen vadou tzv. překvapivého rozhodnutí (srov. výše uvedený nález

), vytvořil v dalším řízení procesní prostor účastníkům řízení, aby se mohli k novému právnímu posouzení vyjádřit, zvážil relevanci jejich argumentace a případně ji zohlednil v rámci svého rozhodování.

8. Je namístě dodat, že nic nebrání stěžovatelce, aby v budoucnu napadla ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospěje-li k závěru, že v důsledku tohoto rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro její nepřípustnost. Ústavní soud současně neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení povinnosti ve smyslu , aby účastník nebo některý z vedlejších účastníků nahradil stěžovatelce náklady řízení, pročež o jejím návrhu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost byla podána elektronicky prostřednictvím JUDr. Z. F., advokátky, přičemž byla opatřena jejím zaručeným elektronickým podpisem. Součástí podání byla naskenovaná plná moc, kterou stěžovatelka zmocnila uvedenou advokátku zastupováním v tomto řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti je však třeba podotknout, že i když z hlediska naplnění požadavků stran formálních náležitostí plné moci není třeba, aby byla zmocnitelem podepsána úředně ověřeným podpisem, v listinné podobě se vždy vyžaduje vlastnoručně podepsaný originál, tedy nepostačuje kopie. Prosté naskenování originálu plné moci proto rovněž nesplňuje náležitosti plné moci vyžadované Ústavním soudem, protože chybí doložitelnost autenticity vůle zmocnitele. Jedná se samozřejmě o vadu, kterou bylo možné odstranit tím, že by předmětná plná moc byla zaslána z datové schránky stěžovatelky nebo byla opatřena elektronický podpisem zmocnitele, příp. by byl originál plné moci, vlastnoručně podepsaný zmocnitelem, konvertován postupem podle , o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a výstup - datová zpráva s ověřovací doložkou - by byla kupř. připojena k ústavní stížnosti zaslané právním zástupcem elektronicky. Rovněž bylo možné doručit Ústavnímu soudu originál plné moci poštou. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti z výše uvedených důvodů však Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění této vady, neboť by to na výsledku řízení nemohlo nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2011

Pavel Rychetský

soudce zpravodaj