Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2890/11

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 č.j. -127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť měl za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného a 38d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 3. 2011 č.j. -108 byla nařízena exekuce proti stěžovateli, jakožto povinnému. Okresní soud vydal toto rozhodnutí poté, co bylo předchozí usnesení o nařízení exekuce téhož soudu zrušeno, neboť právní moci nenabylo rozhodnutí o místní nepříslušnosti a rozhodnutí o zrušení Okresního soudu Praha-východ z dubna roku 2009. Proti usnesení Okresního soudu v Nymburce z března 2010 podal stěžovatel a jeho manželka odvolání, ovšem krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, ač shledal námitku stěžovatele, dle které Okresní soud Praha-východ vyslovil svoji místní nepříslušnost ještě před řádným doručením zrušovacího usnesení (potažmo tedy předtím než předchozí nařízení exekuce bylo pravomocně zrušeno), za důvodnou, neboť tato námitka věcnou správnost usnesení Okresního soudu v Nymburce nijak nezpochybňovala. O nařízení exekuce rozhodoval soud, jemuž byla věc postoupena pravomocným rozhodnutím o vyslovení místní nepříslušnosti a postoupení věci. Požadavek stěžovatele na vydání nového usnesení o místní nepříslušnosti nelze akceptovat, neboť by byl, vzhledem k tomu, že usnesením o vyslovení nepříslušnosti je soud vázán, nepřípustný. Toto usnesení se stalo závazným a vykonatelným podkladem pro postoupení věci. Ačkoliv stěžovatel další námitky proti nařízení exekuce neuplatnil, odvolací soud přezkoumal věcnou správnost napadeného rozhodnutí i z pohledu splnění speciálních zákonných předpokladů pro nařízení exekuce a dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny všechny speciální zákonné předpoklady pro nařízení exekuce (str. 3n. napadeného rozhodnutí).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že za situace, kdy bylo usnesení Okresního soudu Praha - východ o místní nepříslušnosti pro svou předčasnost neúčinným rozhodnutím, nebyl Okresní soud v Nymburce legitimován k rozhodnutí v této věci, neboť rozhodnutí, jímž mu byla věc postoupena k rozhodování, nebylo vydáno v souladu se zákonem. K této skutečnosti měl jak okresní soud, tak odvolací soud z úřední povinnosti přihlížet a dodržet tak základní principy, na nichž spočívá vedení zákonného procesu. Proto podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva na zákonného soudce, když usnesení o místní nepříslušnosti vydával soud, který v době jeho vydání nebyl pravomocně k jeho vydání vyšším soudem pověřen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že způsob, jak odvolací soud reagoval na námitky stěžovatele stran procesních pochybení při rozhodování o místní nepříslušnosti, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Ač Okresní soud Praha-východ pochybil, když rozhodoval o vyslovení místní nepříslušnosti ještě před řádným doručením zrušovacího usnesení stěžovateli, uvedená námitka nemohla žádným způsobem zpochybnit věcnou správnost usnesení Okresního soudu v Nymburce, jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí případně uvedl odvolací soud. Ten také přiléhavě vysvětlil nepřípustnost stěžovatelem navrhovaného postupu a krom toho nad rámec stěžovatelových námitek důkladně posoudil naplnění všech speciálních zákonných předpokladů pro nařízení exekuce. Svrchu uvedené pochybení samo bez dalšího proto nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Takový postup by byl neefektivní a neracionální už z toho důvodu, že jeho výsledkem by bylo vydání stejného rozhodnutí (srov. usnesení z 6. 10. 2010

sp. zn.

). Odůvodnění napadeného rozhodnutí lze naopak považovat za dostatečné a postup odvolacího soudu nelze označit za svévolný. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu