Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1714/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem AK v Pardubicích, Sladkovského 2059, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -431 ze dne 8. 4. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 23. 10. 2008 č. j. -366 a proti výrokům II., III., IV. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. -321 ze dne 16.6.2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků v případě prvostupňového rozhodnutí, konkrétně výroku II. o zamítnutí žalované částky s příslušenstvím představující náhradu za nemajetkovou újmu a nákladových výroků III. a IV.; naopak výrok I. prvostupňového rozhodnutí, jímž soud k návrhu stěžovatele připustil změnu žaloby, stěžovatel ústavní stížností nenapadá), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v článku 1, článku 10 odst. 1, v článku 28, v článku 36 odst. 1 d (dále jen " "), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 95 a 96 y. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se přitom stěžovatel domáhal po svém bývalém zaměstnavateli náhrady za nemajetkovou újmu, neboť podle jeho názoru ho vystavoval diskriminujícímu a ponižujícímu zacházení. V ústavní stížnosti se pak stěžovatel obsáhle a místy dosti nepřehledně věnuje zejména polemice se skutkovými závěry obecných soudů, aniž by ovšem reflektoval hlubší ústavněprávní argumentaci.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i ústavní stížností napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly řadu důkazů, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že obecné soudy učinily závěr, že bývalému zaměstnavateli stěžovatele se podařilo prokázat, že jeho postup vůči stěžovateli neobsahoval prvky šikany (diskriminace); přitom i kdyby zaměstnavatel důkazní břemeno neunesl, nebylo by možné podle obecných soudů bez dalšího přiznat stěžovateli náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť tento způsob náhrady je možno aplikovat až tehdy, jeví-li se ostatní způsoby nedostatečné.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů (resp. jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu