Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1534/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2010, čj. - 37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti L. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení , , , 4, , d (dále jen " "), k nimž mělo dojít tím, že soud prvního stupně rozhodoval o prodloužení ochranného léčení po uplynutí zákonem stanovené doby dvou let a nerozhodl o jeho návrhu na ukončení ochranného léčení.

Shora označeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení doby ochranného léčení psychiatricko-sexuologického ambulantní formou.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Oba soudy ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů rozhodly o prodloužení ochranného psychiatricko-sexuologického léčení stěžovatele ambulantní formou, byť stěžovatel navrhoval jeho ukončení. Vyšly ze závěrů ošetřujícího lékaře-sexuologa provádějícího léčbu stěžovatele ve Vazební věznici v Ostravě, kde stěžovatel vykonává uložený trest odnětí svobody. Z nich totiž vyplývá, že účelu léčení u stěžovatele nebylo dosud dosaženo, resp. že léčba dosud nesplnila svůj účel a doporučil její pokračování. Soudy tedy dospěly k závěru, o němž ani Ústavní soud nemá důvodu pochybovat, že prozatím nenastala vhodná situace pro ukončení výkonu ochranného psychiatricko-sexuologického léčení, prováděného ambulantní formou.

Námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho návrhu o ukončení ochranného léčení, se zabýval již odvolací soud. Ten sice uvedené námitce přisvědčil, ale správně konstatoval, že tato skutečnost nemá vliv na usnesení soudu prvního stupně, neboť ten rozhodoval z úřední povinnosti, jak mu ukládá zákon (§ 353 odst. 2 trestního řádu). S ohledem na předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně pak návrh stěžovatele na ukončení ochranného léčení postrádá na aktuálnosti.

Důvodnou není ani námitka, že obecné soudy rozhodovaly o prodloužení ochranného léčení po uplynutí zákonem stanovené doby dvou let. Dvouletá lhůta trvání ochranného léčení a povinnost, nebude-li v této době léčba ukončena, před jejím ukončením rozhodnout o prodloužení či o propuštění z ochranného léčení byla do § 72 odst. 6 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a do § 353 odst. 1 trestního řádu zavedena , o výkonu zabezpečovací detence, s účinností od 1. 1. 2009. Shodnou úpravu obsahuje i nový v . Před účinností zákona o výkonu zabezpečovací detence trestní zákon vázal trvání ochranného léčení na splnění účelu léčení. Jinými slovy, ochranné léčení trvalo tak dlouho, dokud to vyžadoval jeho účel, aniž by byla stanovena konkrétní doba, v níž musí být rozhodnuto o ukončení či prodloužení ochranného léčení.

Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci (stěžovateli bylo ochranné léčení uloženo rozhodnutím obecných soudů v roce 1994 a změněno na ambulantní v roce 2008) se dvouletá lhůta počítá od 1. 1. 2009, protože tímto dnem byl změněn trestní zákon účinný do 31. 12. 2009. Jestliže tedy soud prvního stupně rozhodl o prodloužení doby ochranného léčení stěžovatele dne 30. 12. 2010, učinil tak v zákonem stanovené lhůtě dvou let.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu